Pokladní v českém super(rychlém)marketu

Pokaždé, když se vrátím z krátkého pobytu z Belgie, jsem v šoku z chování českých prodavaček v nákupních řetězcích. V čem spočívá ten kontrast?

Kdykoliv jsem byla v nějakém supermarketu v Belgii, vždy mi pokladní, po přejetí čárového kódu, pomohla zboží uložit.

Pomaličku, v klidu, všechno zboží buď naskládala do připraveného nákupního košíku nebo vozíku, častější je ale verze, kdy ti za všech okolností ochotný personál pomáhá uložit zboží do tašky, batohu či přepravky.

Hloupost? Ztráta času?

Nikoliv.

Jde o několik vteřin.

Nikdo se nerozčiluje. Všichni jsou v pohodě. Lidi jsou zvyklí chovat se k sobě navzájem ohleduplně. „Děkujeme za nákup. Mějte hezký den,“ zní z jejich úst při loučení.

…

Přiletím do Česka. Spíž mi zeje prázdnotou, proto zamířím na nákup.

S nejhorším přístupem se setkávám v obchodě, jehož jméno začíná na druhé písmeno v abecedě, ale jelikož mám tuto žlutou stvůru u domu, chodím tam.

Pokladní mou hromadu nákupu bleskově projede snímačem, přičemž s každým kusem mrskne na maličkou odkládací plochu. Několikrát jsem se pokusila na místo, než tam odhodí první zboží, nastrčit košík, aby zboží létalo rovnou tam. Nikdy se mi to ale nepovedlo. Pokladní byla rychlejší a nákup bleskově naházela pod koš.

Během pěti vteřin tedy přede mnou vyrostla hora zboží a dva úkoly, které zní - zaplatit a odklidit.

Co udělám dřív?

Nevím. Zmatkuji.

Z peněženky mi vypadne bloček se stravenkami.

Rtuťovitá pokladní si začne nervózně podupávat nohou. Ve vzduchu čpí neuvěřitelně zbytečný stres, který např. ve zmíněném Belgickém království cítit není.

Konečně zaplatím a jelikož moje babička sbírá nálepky, které jsou k mání při nákupu nad dvě stě korun, zdvořile se zeptám pokladní, jestli mi je dá. Mladá dívka po mě štěkne:“Musíte počkat. Mám jen dvě ruce!“

Ledová sprcha.

Zatímco se snažím naskládat zakoupené věci do tašky, dívka nelení a vrší cizí zboží ke mně na kopec. Hora se pomalu ale jistě začíná řítit dolů a já se začínám potit.

Než odejdu, dívka u kasy mě ještě stihne propíchnout netrpělivým pohledem.

…

Je mi z toho zle.

Už mě dokonce přešla chuť na to jídlo.

…

Co to je? Opravdu jsme národem lidí, takzvaných uzlíčků nervů, jejichž rychlík života uhání třeskutě rychle bez zjevné příčiny?

Vždyť být v pohodě nic nestojí.

Co takhle místo stupidních sběratelských kartiček dávat ke každému nákupu pár vteřin laskavé lidskosti?