"Óda" na klimatizaci

Rok se s rokem sešel a opět jedinci rodu homo, prý sapiens, trávící 8 hodin denně v open space kanceláři, jednají velmi nerozumně. Zatímco venku zuří třicetistupňové vedro, člověk za počítacím strojem touží po osvěžení, a proto přistoupí k jednoduchému řešení, které si myslí, že bude fungovat. Otevře okno a zároveň spustí klimatizaci.

Dvousetmetrový prostor obývaný stejnými živočichy, lišícími se ale různým typem teplotní snášenlivosti, se stává větrnou hůrkou, nad kterou by i Brontëová kroutila hlavou.

Föhn z venku se mísí s proudy linoucími z klimatizačních čtverců a nejeden pracovník záhy pocítí, že jeho krk či hlava tuhne. Tuhne až do té míry, že bolí a občas se začne projevovat kašláním z odpovídajícího otvoru, kterým se při hovoru odpovídá.

Člověk kancelářský tuto nesnáz řeší snadno. Spolkne růžovou pilulku. Působení větrných proudů ale nezastaví, takže se záhy objeví újma na zdraví projevující se žaludeční nevolností od polykání přílišného množství léků proti bolesti.

Zaměstnanec ozářen sluncem z otevřeného okna je osvícen i nápadem, proto sáhne po pilulce proti žaludeční nevolnosti, načež se jde osvěžit tím, že si se skleničkou ledové vody stoupne pod bóru, linoucí se z klimatizace.

Pracovník spolkne pilulku, ale necítí se moc dobře. Zírá na monitor a místo aby mu vyskočil výsledek součtu na grafu, vyskočí mu krůpěje potu na čele.

Sedí ve větrné bouři, potí se a přitom cítí zimnici.

Myslí si, že na něj leze chřipka, proto sáhne po léku proti RNA viru.

Avšak místo úlevy se žaludek pracovníka houpe v rytmu pravé mořské nemoci.

Muže napadne, že to bude z horka, které se line z venku. Nabídne proto kolegům, že okno zavře. V odpověď mu jde rázné třicetihlavé „NE.“

S bledým obličejem se šourá do kuchyňky a uvaří si kávu, jejíž chuť a vůně vždy krásně povzbudí.

Náhle cítí v hlavě ránu, jako když na něj šlápne slon.

Nemůže popadnout dech.

Zima, horko.

Muži se zdá, že jede na loďce v mořské bouři a sahá po něm chapadlo mořské nestvůry.

(Ale on to je jenom kolega, který mu chce pomoci.)

Slyší pískání sirén a hukot zelené hlubiny, která ho pomalu táhne k sobě…

Najednou ticho.

Člověk sedí na zemi a lapá po dechu.

Pískot sirény také ztichl.

Bliká sanitka.

Muž cítí, že už je u dna zeleného ticha.

Stihne ještě vypustit z úst jedno slovo:“Klimatizace.“