Mužský hlas v telefonu

Jen pár slov vyslovených na druhém konci drátu a já už mám jasnou představu. Ostré ráčkování a sytý hlas - zřejmě energická osobnost. Moje domněnka se potvrdila během chvilky. Muž totiž volal asi pětkrát za sebou v minutovém intervalu a nenechal se ani za nic ubezpečit, že jeho kauzou se zrovna zabýváme.

Další hovor. Sytý kulatý hlas, při jehož poslechu mi před očima naskakovaly pastviny s ovcemi a vůně čerstvě vylisovaného tvarohu. Jaké bylo mé překvapení, když muž na konci hovoru udal, že se jmenuje Sedlák. Tomu říkám bezchybná dedukce.

Následující telefonát. Měkký jemný melodický hlas mě pošimral jakoby pírkem po..chodidle, pupíku, jak je libo podle vaší fantazie.

Věcně řečeno, hlas tohoto muže byl nádherný. Tedy, aspoň pro mně. Představila jsem si mužského přesně podle mých představ, tedy, brýlatého inteligenta, a tak se stalo, že ačkoliv moje ústa mluvily o úhradě faktury, moje hlava mi odlétla kamsi do dálav, kde jsem s ním popíjela čaj v horské chatě, našem společném úkrytu před sněhovou bouří.

Konec našeho hovoru (pobytu v chatě) se přiblížil. Místo obyčejného "nashledanou" mi můj obchodní partner řekl, že mu bylo potěšením se mnou mluvit. V ten moment mi vykvetly květiny na duši a mě napadlo - Co když si taky představoval tu horskou chatu? A co když znovu zavolá? Pak mě zamrazilo - Co když přijde osobně? Bude to opravdu filosof s brýlemi?

Za pár minut jsem ale, jak už to bývá, dostala sprchu. Volal muž, a nebyla to žádná legrace. V mé představě se totiž objevil útočící levhart. (Kdo neví, jak vypadá levhart, tak apoň lev. Kdo nechce savce, tak ať si představí třeba hada. Kdo nechce zvíře, ať si představí sopku. Kdo nechce sopku, tak ať si vymyslí něco lepšího. Mě už nic nenapadá.)

Tento muž svým hlasem a artikulací představoval něco, co se nekontrolovatelně řítí dopředu a ničí vše, co mu přijde do cesty. (Analogie s hadem v tomto bodě až zas tak plně nesedí.) Jeho slova byla krutá a jedovatá. (Zde už to sedí.) Jeho hlas byl jako ostrý meč.

Dalšímu muži jsem nerozuměla ani slovo, ač věty chrlil v mé mateřštině. Když mluvil, slova polykal, jakoby hltal horkou bramborovou polévku. Až svou porci snědl, nezbylo mi než ho poprosit, aby svůj výkon zopakoval. Dojem z něho? Nálada asi taková, jako když u táboráku hraje rozladěná kytara.

Dalším zajímavým typem byl chlapík, který mluvil, jakoby zrovna vypadl z hospody. Slovo klopýtlo přes jiné, to delší. Následující chytalo poslední dech a bylo přeskočeno jiným, které majitel úst vlastně ani nechtěl vyslovit. Tento divoký koňský závod muž ukončil sprostonárodním výrazem, který do hospody patří stejně jako nakládaný hermelín.

Brrr.

Zavírám hospodu.

Konec šichty.

Pokládám sluchátko a sním.

Sním o někom, komu mezi řádky plné profesionality přečtu (uslyším) i něco hezkého. Laskavé slovo, vše říkající pomlku, melodii věty která pohladí jako sladké ovoce na jazyku.

A třeba muž z horské chaty opět zavolá.

Kvůli faktuře.