Muž pro mně

Literární útvar, který si klade za cíl pobavit a přinést horkem unavenému mozku romantické osvěžení.

Těším se, až se s ním potkám. On tady někde je. Chodí po ulicích nebo městem brouzdá na kole. Na obyčejném kole.

Možná ho každý den potkávám v tramvaji, když rozespalá a neučesaná jedu do práce. Třeba mě zahlédl a pomyslel si:´Co to je za vrabčáka?´

Možná k nám do firmy přijde opravit kopírku, nebo se při pohledu do jeho očí budu cítit ztracená jako nudle v polévce, kterou mi zrovna bude v jídelně nalévat.

…

Sedím ve své oblíbené kavárně, venku žhne třicet pět stupňů celsiových.

Třeba teď projde kolem! Ano, bude to čtvrtý muž, který projde zleva doprava.

Jednička už prošla. No tak, pánové, kde jste?

Dva, tři. Už to tu bude! Čtyřka!

Jej.

Batůžkář s rozcuchanými vlasy a notebookem pod paží. To je mi sympatické.

Ale už je pryč. Asi to nebyl ten pravý muž přicházející zleva.

Co takhle chlapík, sedící kousek ode mě, s bosýma nohama, listující v knize? (Listuje rukama.)

Tenhle ne. Ten hypnotizuje symetrický shluk písmen – asi slovník. Že by cizinec? Tmavooký cizinec?

Je mi jedno, jaké bude mít oči, hlavně aby z nich zářila láska k životu, a taky laskavost a vlídnost (to zní jak z pohádky.)

Ale já věřím, že to není báchorka.

Takový muž někde teď v Brně je.

Třeba zrovna hází dvoukorunu houslistovi, který hraje u svatého Jakuba. Je unesen nádhernými tóny Vivaldiho, které zní z letitých houslí v rukou starého muže, až na chvíli zapomene, že má za pár dní zápočet.

Třeba ho potkám v naší ulici u kontejneru, kam bude vhazovat pečlivě sešlápnuté PET láhve od mléka, protože má třeba moc rád kakao. Dává si ho rád studené a nejčastěji v jeho hrdle mizí za zvuků nekomerční zasněné hudby, u které odpočívá ve svém pokojíku v podnájmu.

Možná zrovna prošel kolem mě.

Měl nepřítomný pohled, protože zrovna v hlavě řešil nějaký mezinárodní konflikt a já ho už nyní za to strašně moc miluju. Neřeší intergalaktickou válku, které by se s vervou každý den účastnil online. On nežije ve sci-fi, nýbrž sleduje svět takový, jaký je.

Je realista, ale má své ideály.

Ty jsou jako miska malin. Když je ochutnáš, jsi unesen hebkou sladkostí. Jsou to kousky lidskosti a inteligence, která je skromná.

…

Nosí plátěnou kabelu a v ní okurky od babičky, nebo houby, které našel v lese. Rád se o ně se mnou podělí, a to nejen v pondělí.

Půjde se mnou na výstavu vlámských mistrů a s úsměvem bude sledovat moje okouzlení. Pak zamíříme na africký večer v muzeu a já budu nadšená z toho, že si s několika domorodci sedne okolo bubínků a přidá se k improvizovanému zpěvu.

Přijdeme na to, že toho máme mnoho společného.

Pohled na svět, druh humoru, i to, že nás oba na jarmarku nezaujme stánek s cingrlátky, nýbrž stín sloupu veřejného osvětlení, který na dlažbě z kočičích hlav vytváří tančící šachovou partii.

V anonymitě města je možná dobře ukrytý.

Jeho kroky po rušné ulici míří třeba hodinu před nebo hodinu poté, co tudy proběhne recepční s vrabčím hnízdem na hlavě.

Ale já vím, že se jednou potkáme a moje oči se ponoří do jeho, plných lásky k životu.