Kořeněný parfém VI

Co bylo na displeji mobilu, mě překvapilo, až jsem ucukla pohledem. Elena na mě mluvila, ale já byla jako v temné mlze. Co bude s Annou, Markovou ženou? Jak k tomu přijde? Anna je moje kamarádka a tohle bych nepřála ani nepříteli.

Bouchly dveře. Mark se vrátil z toalety.

Rychlým krokem se ocitl u stolu, popadl své věci a řekl:

“Tak já letím. Dnes je opravdu blázinec. Uvidíme se v sobotu na té grilovačce? Ještě ti zavolám. Čau!“

Pohladil mě po rameni a rychlým krokem se vytratil.

„Co ten řetízek?“ zeptala se okamžitě Elena. „Kde jsi ho ztratila?“

„Nevím,“ odvětila jsem mdle a smutně, „jdu ven, dám si přestávku.“

Vzala jsem ze stolu pomačkanou krabičku s poslední Lmkou, našmátrala v kapse zapalovač a během chvilky jsem stála před budovou.

Centrum města v čase nejvyššího bodu slunce bylo hotové mraveniště.

Stoupla jsem si ke krámku u podchodu a přiložila cigaretu k ústům. Těsně předtím, než jsem škrtla, jsem ale vrátila váleček s voňavým tabákem zpět do krabičky.

Nadechla jsem se a upřela zrak před sebe. Byl tam kostel, který s barokní nabubřelostí koukal ze zástavby.

Neváhala jsem.

Vykročila jsem směrem k němu a napůl v legraci, napůl vážně si začala rekapitulovat všechny své hříchy.

Otevřela jsem těžké dveře a ucítila temnou vůni kadidla a chlad.

V chrámu bylo ticho a čpěla tam zbožnost, která se po mnoho staletí vcucávala do zdí, obrazů i dřevěných lavic.

S praskáním dřeva jsem do jedné z lavic usedla.

Snažila jsem se vyčistit si hlavu. Začaly mi ale v mysli znít písně a modlitby, které mě v dětství naučila babička. Byly plné posvátné bázně. Takovou náladu jsem ale nechtěla.

Pomyslela jsem místo toho na všechny krásné věci, za které jsem vděčná. Na rodiče, přátele, pracovní úspěchy, na vše, co tvoří mou realitu.

Daří se mi dobře, napadlo mě. Jen ta láska se mi vyhýbá. Nebo se vyhýbám já jí?

To asi ne, jen už jsem v citech obezřetná.

Podívala jsem se na sochu svatého, který držel v ruce lilii a řekla mu v duchu:

„Dělám asi chybu, že?“

Povzdychla jsem a automaticky hrábla ke krku, kde jsem byla zvyklá mít řetízek.

Opět mě zalil pocit zklamání nad ztrátou památné věci.

Za chvíli mě ale ovanul pozitivní proud, který smutek přebil.

Byly to tok myšlenek, který mi říkal, že vzpomínku na pracovitou, laskavou babičku není třeba uchovávat v kousku kovu. Její životní moudrost, kterou se snažila předat všem okolo, máme uchováni sami v sobě, ve svém postoji k životu, hodnotách - ne v nějakém řetízku.

Při této myšlence jsem se pousmála.

Pomalu jsem vstala a celým tělem mi prostupoval mír.

Do kanceláře jsem se vrátila s úsměvem a s houskou obloženou salámem, kterou jsem si koupila v pekařství na rohu.

S chutí jsem se pustila do jídla a posléze i do práce.

Krabičku s poslední cigaretou jsem mrskla do zadní části zásuvky stolu.

Skvělý pocit.

Otevřela jsem e-mailovou schránku a očima přelétla zprávy.

Mezi nevyžádanou poštou se černaly i ty, které stály za přečtení.

Mě ale zaujala jen jedna z nich.