Kořeněný parfém III

Ve dveřích kuchyně se objevil Federic. Jeho štíhlá postava se rýsovala v džínách a černé košili. V ruce držel velkou papírovou složku. „Přinesl jsem technickou dokumentaci, o které jsme se včera bavili,“ řekl a jak ke mně přistoupil, jeho semišové polobotky zalaškovaly z chladnou dlažbou. „Měl jsem to v autě,“ dodal. „To je super,“ neskrývala jsem radost nyní se seznámit s podklady pro mou možnou budoucí práci. Vzala jsem od něj složku a kousla se do rtu napětím.

Otevřela jsem sytě vínové desky ale místo nárysů a půdorysů nově postaveného hotelu a okolí mi běžely hlavou myšlenky jako rychlovlaky. Jak s ním budu pracovat? Půjde to vůbec? On je tak okouzlující! Mám strach, že ztratím hlavu. Ty jeho oči a ústa! Hned jsem ale rázně myšlenky zamítla a stejně rázně zavřela složku.

„Je to opravdu bezva, mít to takhle v ruce. Stahovat data přes úložiště není můj šálek kávy. Já si potřebuju výkresy osahat,“ nastínila jsem svůj styl práce před architektem, který stál blízko u mě. „Bude určitě zajímavé vymyslet účelné využití zejména prostor ve svahu,“ koktala jsem svou málo procvičovanou francouzštinou.

„Ano, to bude. Jistě nám nabídneš dobré řešení. Mark o tobě mluvil jako o člověku, který má neotřelé nápady,“ řekl Federic a usmál se tak, že jsem měla pocit, že odletím. Ponořila jsem se do jeho medových očí a měla silný dojem, že celý svět pulzuje v mém hrudníku.

Federic se najednou pousmál a řekl:

„Promiň, jsem to ale hostitel. Chceš do kávy mléko a cukr?“ Při slově „mléko“ uchopil madlo lednice.

„Ne, nechci. Děkuju,“ odpověděla jsem a měla pocit že jsem slunce, které se na okamžik usmívá na zataženém nebi. To šedé nebe byly moje pochyby a emoce, které jsem se snažila potlačit.

S pohledem na hodinky jsem vstala. „Už musím jít. Mám schůzku v kanceláři. Plány si do pátku nechám a pak ti je pošlu po Markovi,“ vyslovila jsem věcným tónem, až jsem překvapila sama sebe. Na mžik mi před očima vyvstala postava kamaráda Marka, čerstvého třicátníka statné postavy, který nade vše miluje pivo a ačkoliv to může znít nudně, i svou ženu. Někdy mám pocit, že je Mark můj bratr.

Se střípkem myšlenky na Marka jsem došla do tmavé předsíně. „Mohl bych tě do práce zavézt autem?“ nabídl mi Federic. Přišel těsně za mnou do chodby a natáhl se na zeď pro klíčky. „Ne, díky moc, je to od tebe milé. Pojedu tramvají,“ odmítla jsem nabídku muže, který stál těsně u mě a já si slovy odporovala, protože jsem toužila s ním ještě chvíli být.

Zvedla jsem z dřevěné podlahy kabelku. Bušilo mi srdce a já nevěděla, co mám udělat. S největším sebezapřením a pekelně seoustředěná jsem se otočila a podala Federicovi ruku. Stiskl ji pevně ale jeho teplý dotyk ihned pominul. „Tak ahoj, uvidíme se,“ řekli jsme téměř jednohlasně.

Klapala jsem po schodech do přízemí a v hlavě měla totální zmatek. V mém mozku ale nebyl žádný hotel, resp. jeho zahrada, ani můj stávající projekt u starých manželů v Rosicích. Byl tam jen Federic.

Zavřela jsem za sebou vstupní dveře a zadívala se na domovní zvonky. Jméno Cahier bylo napsáno ledabylým rukopisem. Zaklonila jsem se a zadívala se do pater nad sebou. Hledala jsem, které je okno vedoucí z jeho kuchyně.

Starý domovní dvůr ale bylo i v tuto ranní hodinu zvláštní nevlídné místo, proto jsem zrychlila krok a spěchala na zastávku.

Vtom jsem zaslechla známou melodii.

Mobil.

Vytáhla jsem ho i za chůze z kabelky a podívala se na displej.

„Honza volá“ svítilo na staré nokii.