Kořeněný parfém II

Stál přede mnou. V temnu chodby jsem mu neviděla do očí. Byl o půl hlavy menší než já, ale to mu neubralo na mužnosti. Popošel směrem ke kuchyni, zatímco si rukou hladil zátylek. „Dáme kávu?“ řekl a usmál se. Stanul zrovna v prvních paprscích slunce, které skotačilo přes okénko v kuchyni.

Jeho oči hrály barvou jako mléčná čokoláda. Byl opravdu roztomilý, jak byl rozespalý.

Můj pohled se zastavil na linii jeho vlasů. Třicítka, kterou zřejmě už dávno překročil, mu více odhalila čelo, ale vlasy měl stále sytě hnědé.

„Tak jo,“ hlesla jsem a položila na zem kabelku, kterou jsem svírala v ruce.

Zmizel v kuchyni. Šla jsem těch pár kroků za ním.

Vstoupila jsem do malé místnosti, odkud se z kazeťáku začal ozývat refrén písně Chain of fools. Zašuměla voda z kohoutku. Napouštěl ji do hliníkové konvice, kterou hned svižně postavil na sporák.

Minula jsem retro lednici a posadila se vedle ní ke stolečku, Sledovala jsem ho, jak bere z police dózu s obrázkem lva.

„Co to je za kávu?“ vypustila jsem bezděčně z úst.

“To je Tzul Tacca. Dovezl mi ji přítel z cest,“ odpověděl polonahý muž, nabírající vrchovatou lžíci kypré kávy do hrníčku.

„Aha,“ usmála jsem se a nahmatala v kapse košile poloprázdnou krabičku cigaret.

„Můžu si zapálit?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě,“ řekl a zamyšleně si promnul bradu.

„Hned se vrátím,“ oznámil mi a odešel.

Má pěkné tetování na paži, všimla jsem si.

Píseň dohrála a ozval se moderátor s předpovědí počasí.

Z chodby zacinkaly klíče a cvakla klika dveří.

Kam odešel?,napadlo mě. Zvláštní situace. Vůbec ho neznám, jen jsme se včera setkali kvůli novostavbě, kde mám provádět sadové úpravy.

Zapálila jsem si cigaretu a opřela si lokty o stůl. Charismatický muž. Kouzelný. Trochu jsem se včera nechala unést, ale co. Život si má člověk užít.

S požitkem jsem vyfoukla kouř a podívala se z okna na kousek protějšího šedého činžovního domu a malý pás ranního nebe.

Začala hvízdat konvice, proto jsem vstala a kávu zalila. Opřela jsem se o futro a projela očima místnost. Na polici s hrníčky stála jakási africká maska. Dřevěný obličej s otvory místo očí a úst měl kolem očních otvorů nátěr ve zlatém odstínu. Můj hostitel asi hodně cestuje, nebo opět dárek od přítele? Vzala jsem masku do rukou a přejela prsty ušlechtilé dřevo. V polici dále trůnily různé dózy a krabičky, u sporáku několik konzerv s hotovkami a polévka v prášku.

 Vrátila jsem se ke stolu a típla cigaretu do omšelého popelníku, který stál na parapetu. Podívala jsem se na zápěstí. Hodinky ukazovaly 6:45. Ještě mám chvíli čas. Protáhla jsem se a zívla.

Můj pohled upoutala pohlednice, která byla připevněná magnetkem na staré chladničce. Odvážila jsem se a vzala ji do rukou. Na obrázku se tyčily mrakodrapy a nahoře se táhl červený nápis Los Angeles. Snažila jsem se přečíst písmo na druhé straně, kde byly úhledné kulaté tahy vyvedeny jakýmsi modrým inkoustem. Jméno adresáta znělo: Federic Cahier.

Takže „jeho“ pohlednice.

Psala mu žena jménem Madou. Text se mi nedařilo celý přeložit, ačkoliv francouzsky trochu umím. Dosud jsem s Federicem mluvila celkem bez potíží.

„Ahoj, něco jsem ti přinesl,“ ozval se Federic francouzsky z chodby.