Jeden den s OCD

Toto krátké vyprávění si dává za cíl ilustrovat nelehkou situaci, podobnou křižovatce bez semaforů, která se děje v duši člověka trpícího obsedantně kompulzivní poruchou. Kdo pojede první?

Jsem studentka a na přednášky chodím jen sporadicky.

Nyní je jaro, v kalendáři středa a krásný slunečný den mě láká ven.

Rozhodla jsem, že si na kole zajedu do šest kilometrů vzdálené obce, kde má dům moje matka. V domě bydlí, mimo dvou koček v zimní zahradě, i šicí stroj. Ušiji si sedací polštářek na židli!

Když jsem dojela do matčina domu, napadlo mě, že jsem doma zapomněla zamknout. Tato myšlenka byla nepříjemně palčivá, ale postupně jsem ji zavrhla jako hloupost, protože jsem se snadno zabrala do příjemné tvůrčí práce.

Ušila jsem krásný károvaný polštářek a sedíce v zahradě popíjela s kočkami kávu. (Ony nepily, jen se vyhřívaly na slunci.)

Po práci jsem dům pečlivě zamkla, dokonce jsem dveřmi desetkrát zalomcovala, abych se ujistila, že je vše v pořádku.

Mé kolo svištělo zpět lesem a rovinatou krajinou a mě bylo fajn. Těšila jsem se, jak večer zalehnu nikoliv do postele, nýbrž do učebnic, a strávím v nich několik krásných hodin.

Vtom mě jako nůž bodla myšlenka. Světlo na šicím stroji! Nezhasla jsem ho!

Brnění mi běželo po celém těle a mě se udělalo zle. Ne. Určitě jsem ho zhasla. Kašlu na to. Ujela jsem další kilometr blíže k domovu, ale neuklidnila jsem se. Jasně jsem před sebou viděla, jak žárovička ve stroji praskne a chytí od ní plamenem vše v nejbližším okolí.

Moje představivost rostla a kypěla jako oblaka před bouřkou. Nakonec jsem viděla celý dům v plamenech. Musím jet zpátky! Musím to světlo zhasnout!

Šlápla jsem do pedálů a pádila zpět.

Trochu se mi ulevilo. Vítr si hrál s mými vlasy a také mi ochladil horkou hlavu. Měla jsem jasný cíl. Zjistím to. Dojedu tam a dám to do pořádku. Brnění po těle mírně polevilo a mě zalil blažený pocit úlevy. Všechno bude v pořádku, říkala jsem si v duchu.

Přijela jsem zpět do matčina domu. Vyběhla jsem jedním skokem staré dřevěné schody a stanula před šicím strojem. Světýlko na něm bylo vypnuto. Zmáčkla jsem vypínač a rozsvítila. Následně jsem zhasla a opět rozsvítila a opět a opět. Nakonec jsem zhasla. Sáhla jsem na žárovičku a řekla nahlas:“Je zhasnutá.“ Pro jistotu jsem jí trochu odšroubovala, aby se náhodou sama nerozsvítila. Kdyby ten šicí stroj byl živý, prohnal by mě za mou ztřeštěnost ze schodů dolů.

Po schodech ke dveřím jsem ale sestoupila sama a zhluboka vydechla. Zhasla jsem.

V klidu jsem vyvedla kolo před dům, zamkla dveře a dvakrát s nimi zalomcovala. Popošla jsem dva kroky a vrátila se zpět. Zalomcovala jsem dveřmi ještě jednou. „Je zamčeno,“ řekla jsem nahlas. Sedla jsem na kolo a jela konečně domů.

Zeleň lesa mě konejšila a hladila a já vděčně dýchala lahodný vzduch. Lužní les se táhl celé dva kilometry a byl pro mne opravdovou relaxační kúrou.

Když vtom jsem v příkopu zahlédla škaredého špinavého plyšového zajíčka. „Musím ho vzít domů, jinak se mému bratru stane neštěstí,“ zazněl mi hlas v hlavě.