Jaká je?

Mnoho lidí jí říkalo, že se neumí bavit, že věčně mlčí, někde sedí a něco píše. Prý je stále sama, protože se snaží být jiná a zajímavá. Toto škatulkování do zpuchřelé papírové krabice od bot ji opravdu mrzelo. Chtěla jim říct, jak to je doopravdy.

Jediným jejím životním cílem je tvoření.

Psaní a kreslení je pro tuto dívku přirozenost. Neexistuje pro ni větší radosti a naplnění, než být ve stavu, kdy ji ovládá něco velkého a silného, co je propojeno s říší, kde jsme když spíme a říší, kde jsme než se narodíme.

Bylo jí  tedy smutno, když jí někdo řekl,  že je pyšná a odtahuje se od lidí.

Nebyla to pravda. Jen ji prostě nebavilo trávit večer např. s lidmi, kteří mluví o tom, že zpěvačka xy byla včera v baru vyfocena v pozici, kdy jí byly vidět kalhotky.

Tato zpráva pro ni měla nulovou informační hodnotu. Byla to jen ztráta času.

Stejně tak jí běhal mráz po zádech, když se právě seznámila s hezkým mužem a on v prvních minutách velmi sprostými výrazy popsal svou bývalou přítelkyni.

Co to je proboha za muže, když takhle mluví o ženě?

´Až odejdu, a on se potká se svým kamarádem, nebude překvapením, když nevybíravě bude mluvit i o mně, ´pomyslela si.

Cítila se jako spadlá z Marsu, jakoby nerozuměla většině lidí.

Řekli o ní, že se neumí bavit.

Ale ona se dokázala smát.

Nebyla pyšná, ani odtažitá, jen měla ráda krásné věci. Sedla si před domem na lavičku a pozorovala jak večeří kosi. Pobavilo ji, jak černý pták vší silou tahá žížalu ze země, až se málem převrátil do trávy..

Kvetoucí keřík růží, kolem kterého létali brouci, ji přiměl k úsměvu a k tomu, že do bločku napsala povídku.

Chcete říct, že je hloupá romantička, vyhrabaná někde z 19. století, kdy ženy nosily čepce a po večerech u petrolejky vyšívaly ubrusy?

Chcete říct, že se chová jako stará panna jen proto, že neosahává zadek kamarádovi (ba i kamarádce) na oslavě narozenin?

Proč by měla kamarádovi osahávat zadek? Může si s ním zahrát fotbal, kámen nůžky papír nebo ho začít z legrace lechtat.

Ale takové chování - hodné lehkých žen, které sedají na klín každému a špulí u toho pusu jako Lolitka, jí bylo cizí.

´K čemu by to vedlo? ´ptala se v duchu.

Rychle oheň, rychle popel, pevný stisk, lehké okouzlení.

Něco pomíjivé, volné jako balonek helia, který jsi upustil z ruky.

Povrchní prázdné vztahy ale nehledala.

Raději se usmála na listonoše a prodavačku, a pak odešla na zahradu, kde na růžovém keři zrovna vykvétalo nejkrásnější poupě.

Utrhla ho a přivoněla si.

Věděla, že pravé vztahy prověří čas a upřímnost.

A věděla, že on přijde.

A nebude se ani muset píchnout o trn.