Co máš v hlavě máš okolo sebe

„Co budeš dělat o víkendu?“ zeptala se mě kolegyně. „Půjdu do lesa,“ zněla má odpověď a já se už viděla v dubovém háji, kudy za soumraku letí straky spát až za louku, do vykotlaného otce všech stromů. „A to se nebojíš, že tě tam někdo znásilní a zabije?“ řekla s vyděšenýma očima drobná dívka. Místo odpovědi se na mé tváři objevil blbý úsměv, stejný jako má paňác u brány lunaparku v nedalekém městě.

A já si vzpomněla na staré moudré rčení, které si zatím bohužel neosvojilo mnoho lidí. Moudro zní: Co máš v hlavě, máš okolo sebe.

Řečeno příklady: Pokud jedeš na veletrh módy s hrůzou, že tě tam někdo okrade, zatímco budeš sledovat ženy na molu, je pravděpodobné, že se tak stane dřív, než dojde na promenádu v plavkách.

Jestli jdeš s milencem do restaurace a celou dobu myslíš na to, že nechceš ani za boha potkat svýho starýho Pepana, zajisté svého zákonného manžela zahlédneš ještě dříve, než ti bublinky ze šampaňského zvednou náladu o stupeň výše.

Přestože se ale můžeš řadit mezi vcelku příjemně naladěné osoby a takzvaně nemáš tendenci malovat čerta na zeď, i tak se může něco pokazit a přivést tě do nepříjemného stavu. Výtka od šéfa, pokuta od strážníka – a už to jede. A protože se ti nedaří, přijdou další sněhové vločky, které utvoří lavinu, protože to je zákon přitažlivosti – ujede ti tramvaj, pošta má zavřeno, rozbije se přístroj, ztratí se klíče…

A jak tento řetězec událostí; který lidé neznalí starého moudra nazývají neštěstím; přetnout?

Klidem. Chce to posadit se, nadechnout, usmát. (Někomu pomáhá něco zničit. Třeba jen sešlápnout PET láhev.)

(Pozn. pod čarou: Nevím, jestli je to zásah Deus ex machina, ale když je mi nejhůř-když opravdu zuřím, najednou se v mém zorném úhlu objeví pěkný regio glutealis. Pohled, který se mi naskytne, mě dokonale uvolní, napětí se rozpustí a moje myšlenky odlétnout kamsi do některého plátna od Renoira.

Ono to totiž funguje v kladném i záporném významu.

Sama si živě vzpomínám na období, kdy jsem byla zamilovaná do mladého rusého listonoše. Bylo to vskutku krásné období, protože jsem jakoby hnutím vesmírných proudů na každém kroku potkávala modré automobily se žlutým lesním rohem na dveřích, které vždy řídili floutci, kteří měli vlasy jako hořící Berlín. A já plesala.

Proč to tak bylo?

Člověk by si řekl, že to je znamení. Ale znamení to není. Je to jen naše projekce. Je to princip magnetu.

Proto, pokud chceš sehnat koberec s dinosaury, získáš ho. Pokud zatoužíš válet se v posteli, dozajista na tebe skočí nějaká viróza a ty si s ní vychutnáš pár dní civění do stropu.

Takže, pokud si někdo myslí, že v lese je vrah, je to docela možné.

A když si já myslím opak, není to moje naivita.

Je to jen moje realita.

Dá to ale hodně času dospět k rozhodnutí, že si za celý svůj svět můžu já sám.

Každý ale na to jednou přijde, i když mrzoutovi, který nadává na všechno včetně počasí, to může trvat déle.

Jednou se ale i on usměje, odhodí deštník, svou tvář vystaví osvěžujícímu dešti a řekne si – to je ale hezký den, přesně takový, jaký jsem si přál.