Jak to vnímám já: Všude dobře - doma nejlíp!

Chtělo by se říci, že to není tak dávno, co se nemohlo cestovat do zahraničí, ale on ten čas strašně rychle letí, protože více jak dvě desetiletí se cestovat může. Dalo by se říci, že je to fajn: žádné hranice, žádné ostnaté dráty.

Stačí jen našetřit a jet nebo letět a poznávat a užívat si!

No a jsme u problému číslo jedna.

Můžeme cestovat kam chceme – jenomže ne každý na to cestování má. Myšleno prachy! Spousta rodin žije "z ruky do huby" a na to našetřit si na dovolenou zkrátka nemá. Jistě, že se najdou tací, co si na tu dovolenou půjčí, ale často tím roztočí soukolí zadlužení, které končí vyhlášením osobního bankrotu…Prostě vidět moře za každou cenu, opravdu často poznamená rodinu rozpadem, případně jinými rodinnými tragédiemi.

Přemýšlím si jen tak pro sebe, kdo z mých známých a příbuzných pravidelně jezdí za sluníčkem k moři? Žalostná bilance! Jistě, že se tací najdou, ale nelze hovořit o průměrné rodině s průměrným platem…

Náš mladej taky občas pronese: „proč třeba v létě nejedeme k moři?“ a jmenuje spolužáky, kteří jezdí každý rok a vyjmenovává destinace kam spolužáci jezdí. A nejedná se jen o Itálii či Chorvatsko.

Vzpomínám si, že i já jsem jako dítě s rodiči byla taky jen jednou u moře. U Baltu. V Polsku! A dá se říci, že zážitky mám doposud.

Jako dospělá jsem si odletěla jednou do Bulharska, jednou do Ruska (ale to nebylo v létě). Taky jsem si zaletěla na Malorku (dodnes vzpomínám na to utrpení, protože jsem si sebou vzala pubertální neteř). No a pak už jsem cestovala autobusem: před deseti lety do Itálie a před pěti lety do Francie. Slušné, že? Za více jak padesát let života jsem se alespoň občas někam podívala.

Naposledy jsem byla na dovolené ve Francii s našim mladým, se zájezdem od školky, ale malý byl příliš malý a moře bylo divoké, koupat se nedalo - takže vzpomínky má mizivé!.

Po dvou jednodenních výletech do německého Legolandu na konci druhé a třetí třídy našeho dítka jsem začala pomýšlet na to, že by jsme mohli našetřit třeba na týdenní pobyt v Itálii, abych nebyla zahlcována otázkami, proč taky nejedeme k moři. Itálie mi přišla ideální. Říkala jsem si, je to třeba stihnout před pubertou dítěte, neb s puberťákem u moře to bude opět hra nervů…

Souhrou všech okolností, jako že se nepodařilo našetřit ni pětník a že nepozvaná puberta u nás zaklepala na dveře nějak příliš brzy, z cestování za mořem a za sluníčkem nic nebude. Moře nás čeká, ale práce na zahradě, sluníčko nám už i v české kotlině občas předvede, že umí svítit a pálit jako u moře a pak je ještě jeden důvod, proč už nikdy nebudu mít chuť vyjet za sluníčkem a k moři. Od doby, kdy na plážích pod palbou umírají nevinní turisté a od doby, kdy se evropské přímořské destinace stávají útočištěm pro imigranty mám pocit, že už nic nebude takové, jaké je v mých vzpomínkách a věšet chlapci na nos bulíky, jak moc se mi v Itálii líbilo opravdu nehodlám. Koneckonců i bych byla celou dovolenou nesvá a obávala bych se o život dítěte, kterému bych chtěla dopřát nezapomenutelné prázdniny.

Spíš se mi chce říci, že už jsem jednou provždy docestovala.

Kdysi dávno na to nebylo a taky se všude nemohlo, pak se mohlo, ale nebylo za co a nyní opět pro většinu není za co a a pak taky adrenalinové zážitky já osobně opravdu nevyhledávám.

Shrnu-li to, zní to jako klišé, ale za daných okolností asi platí: všude dobře, doma nejlíp!