Jak jsem minule naznačoval, už to na mě přišlo. Pomalu ale jistě jsem se dostával do situace, kdy jsem přestával ovládat svojí pravou ruku. V krční páteři se cosi schrulo a ruka né a né poslouchat. Poslední nadějí se mi proto stala pražská nemocnice Na Homolce. Místní neurochirurgové jsou klasou v oboru a já se o tom měl přesvědčit na vlastním krku. To bylo tak....
Vyhled na Prahu z HomolkyAutorovo
Ve čtvrtek ráno, s dostatečnou časovou rezervou, jsem nasedl do kámošova vozu který den co den brázdí cestu mezi naší obcí a Prahou. Nasedl jsem, zavelel "Nach Prag" a vyrazili jsme. kámoš mě vysadil na Čerňáku. Pak už jsme se každý ubíral po vlastní trase.
Čerňák - Anděl - Na Homolce. Cesta proběhla nad očekávání hladce a já se hlásil na příjmu hodinu před předepsaným nástupem. Během třiceti vteřin se mně ujal mladý usměvavý pán který společně se mnou zpracoval všechny přijímací náležitosti.... Přesně mi vysvětlil cestu na mé, neurochirurgické, lůžkové oddělení.
Vyrazil jsem pln očekávání nových zážitků. Nahlásil jsem se na sekretariátu, odešel na sesternu a čekal na přidělení lůžka. Chvilku to trvalo to je pravda, ale to co se sestřičkám podařilo, to bych nikdy nečekal. Jak kdyby studovaly mapu ČR a sesazovali pacienty podle územního uspořádání. A tak jsme se na pokoji podle mapy vešli do šesti kilometrů a podle věku do dvaceti let. Tři vesničky, tři pacienti.
Ubytoval jsem se a vyrazil na rekognoskaci terénu. Ještě v civilu, jak mi poradila sestra. Já, vášnivý kuřák jsem si tedy mohl vychutnad doušky své vášně ještě jako civil, nikoliv pacient. Zjistil jsem, kde je sterilizace, kde jsou operační sály, kde jsou kiosky, trafiky a prostě všechno, co takový pacient při svém pobytu potřebuje.
Před polednem už jsem byl ale pijamu... To abych měl nárok na ústavní stravu. Oběd vynikající. Čaje? kolik jsem chtěl. Je zvláštní, nebál jsem se operace ale cévkování.... Brrrr to né. Přišel doktor, řekl mi kdy a co... V pátek první operace... Vyhrál jsem a jsem první. Přišel druhý doktor, vysvětlil, kudy povedou řez, jak to bude probíhat atd...
Přišla anestezioložka vysvětlila mi co všechno a od jakého času nesmím... Kouření bylo v žebříčku její přednášky na prvním místě. Přišel psycholog, popřál mi hodně štěstí a jen málo chybělo, aby mi řekl, že se za mě bude modlit... Přišla večeře a do půlnoci ještě pár cigaretek a víc než pár hrnků čaje. To víte, cévkování.... brrrrr... A pak spát... Spal jsem jak dudek, navíc když ho do vody hodí....
Přišlo ráno, místo snídaně jen pilulky. Nesmím pít, napadlo mě. No na sucho je polykat nebudu. Šálek dobře vychlazeného čaje mě ubezpečil, že z cévkování nic nebude.... Cigárko jsem pro jistotu vynechal... Pak už přišel zdatný zřízenec, co to plácám, zdatný zdravotní bratr, který mě i s postelí, již mírně malátného převezl tam, kde jsem den před tím objevil operační sály.
Vnímal jsem čím dál míň. Vím jen, že mou postel zaparkovali poblíž a mě přehopsli na postel jinou, operační. Ještě jsem viděl, jak se to všechno chystá.... Pak na mě přistál takový ten náhubek a? Nevím.... Z protokolu jsem se dozvěděl že operace trvala 1,5 hodiny. Že vedli řez předem, že použili nějaké ty roztahováky a že mi něco v páteři vyměnili. No prostě, udělali mi repas.
Okolo kolem půl jedné jsem se probral. První má myšlenka vedla k mým údům. Ruce fungovaly úplně jinak než před operací. Tupý pocit v pravé ruce zcela zmizel. Nohy? Nádhera, bez poškození. Další úd jsem v tu chvíli nezkoumal ale už teď mohu říct, že je taky ready. Operace tedy proběhla v pořádku. A dostavil se hlad.... To je příznak zdraví...
Sestry jsou však toho názoru, že díky narkóze se bude papat až další den. Tak to né.... Požádal jsem spoluležníka o banán vysící v igelitce na boku mé postele a s chutí jsem ho zdumlal. Děkuji Ti Dášenko za Tvou vzornou péči. Vstávat prý mám také až druhý den po operaci... Alespoň jsem si vyzkoušel pár pohybů abych byl vždy připraven.
Ve čtyři odpoledne mě přišel zkontrolýrovat mladý lékař a já nadhodil teoretickou možnost mého povstání z lůžka... No nejdřív prý večer.... Lékař byl zjevně spokojen s vývojem mého zájmu o uzdravování se. To netušil, že jen se po něm zavřely dveře, usoudil jsem, že čtvrtá hodina podvečerní je právě onen večer a tedy, že je na čase!
Můj celoodpolední tréning se vyplatil. a vzhledem k tomu, že příslušenstvím pokoje byl i balkón, hříšná myšlenka byla na světě. My kuřáci nemáme nikdy daleko od slov k činům. Je to nezodpovědné, špatné. Jenže ta myšlenka na cigaretu mě přeci vedla na mé cestě za uzdravením. Šluknul jsem si třikrát. Do postele jsem se domotal. Nikotin s narkózou se spojily a udělali ze mě hadrového panáka. Zvládl jsem to.
Už jsem věděl, že od té chvíle mi bude jen líp a líp. I stalo se. Pravidelným zvyšováním dávek vstávání, lehání, vstávání, lehání, naplněním dvou bažantů a vlastní chůzí na toaletu a pak dál... jsem se probojoval až do první linie čekatelů na odjezd.
Při pondělní vizitě nade mnou lékaři definitivně zlomili hůl a s konečnou platností mě nasměrovali do úterní sanitky k domovu. A všichni mi kladli na srdce "nekuřte". Ale potutelný úsměv v jejich tvářích mě tak nějak v mé zálibě utvrdil. Asi je to špatně. Měl jsem příležitost přestat.... Nevyužil jsem jí. Na druhou stranu, nebýt toho kouření, třeba bych nebyl tak tvůrčí a snaživý při svém návratu v život.
Proč to vlastně píšu? Protože chci poděkovat úplně všem, kteří se na mém příběhu nějak podíleli. Že mě brali jako člověka, ne jako kus. Jako člověka který má své chyby ale jistě i nějaké ty přednosti. Děkuju veškerému personálu se kterým jsem měl tu čest se potkat. Děkuji svým spoluležícím. S nima se mi marodilo fajn. Děkuji operatérům. Provedli tak fantastický kus práce, že už první den po operaci jsem se cítil líp, než před operací... ruka funguje jak má.
Vím, že tímto zásahem jsem se kvalifikoval mezi ID. Vím, že si vyslechnu spoustu hloupých slůvek o tom, jak ten či onen na mě musí dělat.... Ale vím, že se mi otevírá úžasná možnost poznat život ze strany těch opovrhovaných. A taky vím, že nikdo nevíme ani den ani hodinu kdy se sami můžeme stát těmi opovrhovanými. A vím, že všichni v nemocnici vámi nikdy opovrhovat nebudou. Jsou to profíci.
A to je asi vše. Vězte, že teď budu moci žít jen díky vám všem. Díky vaší solidaritě s těmi, co zrovna nemohou. A i proto patří to hlavní poděkování právě vám. Vám, co budujete hodnoty a přispíváte na ty, co je zrovna budovat nemohou. Mnohokrát vám všem upřímně děkuji. Mějte nádhernou středu...
