Zvláštní a těžké datum pro celou tehdejší Československou republiku. To výročí bychom si měli připomínat právě v tento den. Je zvláštní, že ho nikdo nepřipomíná, je zvláštní, že se na toto datum právě v dnešní době jaksi pozapomnělo… 30. září 1938, ve dvě hodiny a třicet minut ráno, byla podepsána Mnichovská dohoda. Zrada na republice Československé a ponouknutí Hitlera k postupnému rozpoutání 2. Světové války… Naše média asi neví, jak chmurné je to výročí…. Proto píšu já.
Svobodné slovo z roku 38wikipedie...
... V televizi poslouchám Nečase... 3% sem, 3% tam, Rádio Jerevan, zkreslené informace, všichni Vám lžou, jen my máme pravdu...
V souvislosti s panem Nečasem mě napadla jedna důležitá věc. Proč klade věnce k hrobu vraha a nevzpomene zradu na celé zemi? Podotýkám, že tehdy prý ještě demokratické... Proč nepřipomene toto významné výročí, kdy nás naši přátelé hodili přes palubu?
Zrada se nechá odpustit, nesmí se ale zapomenout. A já dnes neslyšel ani zprávičku, která by připomínala výročí Mnichova... Je to naschvál? Máme snad zapomenout naši minulost jen proto, abychom ji mohli v brzkém budoucnu prožít znovu? Kdo to platí a v čí prospěch je tohle oficiální zapomínání vedeno?
Nebojte, nejsem xenofob. Jen mě mrzí, že zapomínáme velmi brzo na naše předky. Na 350.000 lidí, kteří se díky 2. světové válce nevrátili do svých domovů...
A ono to skutečně všechno začalo právě v dnešní den před sedmdesáti dvěma roky. Utíká to. A jak to potom pokračovalo? Už v roce 1939 předává Policejní ředitelství a vláda ČSR pracovníkům gestapa seznamy. Na těch seznamech jsou spoluobčané, často vlastenci, ale v každém případě Češi. Tedy lidé, občané této země. Byly to seznamy židů, komunistů, romů a dalších "kriminálních živlů".
Prodali celou naši zemi a naši vlastní lidé prodali další lidi. Jen tak, aby se zalíbili novým mocipánům. Tak byla ukončena naše slavná prvorepubliková demokracie...
Zvykl jsem si, že největší bitvy 2. světové války proběhly pravděpodobně v Pacifiku, na Sahaře a po vylodění spojeneckých vojsk na takzvané "druhé frontě". Zvykl jsem si, že bitva u Kurska byla jen taková dětská hra. Že Stalingrad nebyl ani tak o statečnosti místních ale spíš o špatném plánování těch, co přicházeli. Zvykám si, že celé to sebeobětování lidí spojených pod jednu "značku" Sovětský svaz, je bráno jen jako bohapustý výmysl komunistické propagandy. Zvykám si i na to, že druhou světovou válku vyhrály Spojené státy americké. Vyhrály, o tom žádná. Až do doby, než jim Japončík přišlápnul kuří oko na Pearl Harboru, podporovaly jak Němce, tak Rusy. Ekonomicky vyhrály jednoznačně.
Trošku mě ale mrzí, že cesta z Buzuluku do Prahy je dnes líčena jako v podstatě nevinný pionýrský putovní tábor. Zvykl jsem si, že všem těm vojákům, co tam, po té cestě šli jsou vkládány do mozků věci, na které v té době vůbec nemysleli. A že si jich dnes nevážíme, nebo nějak nechceme vážit....
Zvykl jsem si, že co je na západ od nás je dobré, to na východ že nestojí za řeč. Jen na jedno si nemohu zvyknout. Že jsme schopni zapomínat na vlastní minulost. Že už ani nezmíníme, 30. září byl černý den našich dějin... Že ještě pět let, a naši potomci nebudou vědět, jakými cestami se náš stát ubíral. Na to si nikdy nezvyknu a proto píšu. Mějte krásný 30. den měsíce září roku 2010. A buďte rádi, že nejsme o sedmdesát dva let zpět. I když, kdo ví..... Né vždy, když člověk jde kupředu, jde skutečně dopředu...
