Mallarmé:Vrh kostek nikdy nevyloučí náhodu. Lautréamont: Krásný jako nahodilé setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole Breton: … otázka objektivní náhody, skrze níž se člověku projevuje velmi tajemně nutnost,která mu uniká, ačkoli ji životně pociťuje jako nutnost. Více než Osmdesát let po vydání Manifestu Surrealismu (Manifeste du Surréalisme = Poisson soluble), zůstává otázka objektivní náhody stále stejně naléhavá a ne úplně zodpovězená.
Nehodlám však nyní psát na toto téma teoretické pojednání, chci jen na malém příběhu(?) připomenout, že ještě zdaleka nejsou vyčerpány všechny teze které první (1924) a později i druhý Manifest Surrealismu (1930), přinesly. Objektivní náhoda.
Jsou náhody s nimiž se jen míjíme, jsou náhody co nám přinášejí lásku, přátelství, vzrušení a taky smutek. Jsou náhody přinášející do života inspiraci, objev, nápad. Jsou náhody na něž čekáme, jsou náhody, jejichž příchod svou aktivitou vyvoláme a jsou náhody jejichž chod v čase a místě, řídíme. Jsou náhody dílem okamžiku a jsou náhody, přicházející a skládající se jako kostky domina, náhody jejichž dotyk a smysl, se dovrší až za dlouhý čas a dokonce přesáhnou celý lidský život, který dokonce mohou nezřídka i ovlivnit.
V roce 1924 vychází Manifest surrealismu a v témže roce přichází na tento svět i budoucí básník Vladimír Vávra. V tom roce se narodilo mnoho dětí a z nich i hodně básníků. Co je na tom pozoruhodného? V ten daný rok jen právě ten Manifest, současně se však zrodil i první dotyk náhody, s níž se setkám až v příštíím, jednadvacátém, století.
Za dvaadvacet let potom, se v Záběhlicích začíná sdružovat několik mladých básníků, kteří jsou později, kvůli identifikaci, označeni jako Záběhlická skupina surrealistů z níž se pak o pár let později stávají Libeňští psychici.
A opět se můžeme ptát: co je na tom zajímavého a co s tím má společného náhoda? Zajímavé na tom je, že se tu sdružili lakýrník, rádiomechanik, knihovník a také knihař. A náhody jejich setkání. každý z nich žil jinde a mezi jinými lidmi. Patrně by se nesetkali nikdy, kdyby mezi nimi nebyl někdo, kdo celý svůj život vědomě a záměrně náhodu provokoval , Jiří Šmoranc.
Za drásavých okolností, setkali se v protileteckém krytu při spojeneckém náletu na Magdeburk, Jiří Šmoranc s Vladimírem Vávrou. Za necelé dva roky potom, čte Šmoranc netečným vojákům v jedné ze světnic Vršovických kasáren úryvky z románu Jeana Giraudeauxe Zuzanka a Tichý oceán. Nikoho to patrně nezajímá, Šmoranc však čte: „… Smeká a hladí si knír. Pomaloučku se blíží. Má krásné šedivé oči s láskou ke známkám. Vytahuje rukavice z kapsy žaketu A praví mi…“ Dokončí za něho nakřáplý hlas odkudsi mezi kavalci,: „… Jsem kontrolor měr a vah, slečno… Přece byste neplakala.“ Ten hlas patřil Zdeňkovi Buřilovi. Tak provokováním náhody setkala se a po jisté době i vznikla, skupina Záběhlických surrealistů. Na výzvu Vladimír Vávry, mého bratra, se k nim připojuji i já.
Spolu s bratrem Vladimírem se učíme francouzsky, neboť sníme o tom, že jednoho dne pojedeme do Paříže, že se tam setkáme s Bretonem, že s ním půjdeme na všechna místa poznamenaná surrealismem a každý z nás pod dojmem toho setkání napíše svoji velkou báseň.
Poslouchali jsme, a nejen proto, v té době pouze francouzský rozhlas a v neděli dopoledne i vysílání na přání posluchačů, z rádia Monte Carlo. Měli jsme silný přijímač, který snad původně sloužil jiným účelům a na tu dobu to byla dokonalá aparatura pro skvělý příjem z kteréhokoli vysílače.
V březnu 1952 l Vladimír zatčen a v srpnu i odsouzen podle paragrafu 231 zákona na ochranu republiky. V březnu 1952 začíná André Breton svoji sérii rozhovorů s André Parinaudem na stanici Radiodiffusion Francaise. Proud Bretonových rozhovorů končí v červnu, ve stejné době jako Vladimírovy výslechy před „přípravou“ soudního přelíčení. Čili zase jakási náhodná shoda.
Ač se Vladimírovým odchodem mnohé změnilo, nezměnilo se až do mého povolání k PTP to, že jsem dál poslouchal Francouzský rozhlas. Na rádiu Paříž jsem také v listopadu 52 uslyšel krutou zprávu, že právě zemřel Paul Eluard.
Běžel čas, roky a život. Bylo žhavé léto 1983 když jsem onemocněl a vcházel již do toho jiného světa o němž nikdo z nás nic neví a kde jak praví filozof, teprve všechno začíná. Přesto jsem se vrátil i za cenu toho, že kus mého života byl vymazaný z paměti, asi tak jako když dáte počítači nesprávný příkaz a nebo ho zbrkle vypnete. Získávat ztracené informace zpět je velmi těžké a někdy vůbec nemožné. Některé informace jsem potom přece jen našel, některé však dál zůstávaly ukryty kdesi „na disku“ v nevědomí.
Dvanáctého října 1994 jsem byl v restauraci U Pinkasů, kde byla představena kniha Tomáše Mazala: Spisovatel Bohumil Hrabal. Spousta lidí, mumraj, kdo na takové sešlosti chodí, ví. Pak mě někdo v chumlu lidí zdraví… zaostřím a on to přítel David s nímž dávno jsem se již neviděl. Jak dlouho to bylo? Dlouho. Dva, tři, roky? Jsme rádi, že se vidíme a dáváme se do řeči.
Padne i zmínka o nakladatelství Concordia, padne i vzpomínka na Clarisu
a padne i otázka:
„Četl jste Bretonovy rozhovory?“
Nečetl. Věděl jsem, že vyšly, ale neměl jsem je a nečetl.
Pak díky jeho přátelskému gestu jsem již později večer mohl listovat si v této knize a těšit se na ten okamžik, kdy začtu se do vět před více než padesáti lety Bretonem vyslovených.
Teprve však příští den, až jsme se s knihou vzájemně seznámili a prohlédli si jeden druhého, začal jsem číst. Stalo se však cosi podivného… skrze řádky jako kdybych slyšel hlas… a pak jsem si čím dál více uvědomoval, že tohle co čtu, jsem již někdy slyšel a jak moje oči postupovaly po řádcích a vyslovovaných myšlenkách, vracel se mi do paměti březnový den roku 52, kdy Vladimír již byl ve vězení a já, duševně rozviklaný, seděl sám u rozhlasového přijímače.
Až po chvíli jsem zjistil, že to mluví Breton. Ne všemu z toho co říkal jsem rozuměl… mého ducha však v té chvíli oživoval i jen ten hlas. Pak ještě několikrát jsem některé z jeho rozhovorů zachytil. Nyní po mnoha letech, podivnou souhrou náhod a gestu přítele, si Bretonovy Entretiens mohu poslechnout znovu.
Stejnou náhodou se však i náhle, vyvolán správnou kombinací klávesnic, vrátil se do mého vědomí také ústřižek života, zdánlivě již nenávratně ztracený.
Dočetl jsem a pojednou také věděl, že: Tajemství objektivní náhody tkví
