Listuji v Hrabalových povídkách, a jako kdybych odhaloval tajenku svých dvaceti let. Konečně i ty jeho povídky jsou tajenkou jeho života i životů jeho přátel a lidí, které dobře znal, nebo lidí, které i jen na krátký okamžik kdesi zahlédl a kteří ho, jak on říkal, čímsi zasáhly.
Číst si v jeho povídkách je jako hledání v obrazcích kaleidoskopu. Tam každý barevný střípek patří do jiného skla, a přesto dohromady tvoří neobyčejně vzrušující obrazy. Stejně skládal Doktor i svoje povídky. A tak příběh o panu A není příběhem pana A, ale někoho docela jiného a ten příběh se odehrál jindy a nejspíš i jinde. Záleží na tom? Řekl bych, že ne. Tajemství pravdy v příběhu je totiž někde jinde a v něčem jiném. Když se Doktor přestěhoval ze Starého města do Libně, měl to ke Kociánovům jen přes řeku. Stačilo přejít Libeňský most a Doktor přes něj chodil a vůbec rád chodil a coural, a když coural tak se díval a taky naslouchal všemu kolem. A jen tak mimochodem, jeho sestřenice Milada Kociánová mu přes kolegyni ze Sběrných surovin Lízu Záklasníkovou, která bydlela v ulici Na hrázi 24, zprostředkovala bydlení na této adrese. Byla to doba, kdy ulice ještě zametali metaři a kdy každý metař měl svůj rajon a ten si musel udržovat v „cajku“ a dobrýho rajonu si každý metař považoval. Jedním takovým rajonem byl i Libeňský most, na něm působil muž připomínající vysloužilého boxera těžké váhy, nebo možná spíš zápasníka ve volném stylu. Vlasů moc neměl, nohy trochu do x. V létě zametal v tričku a jen tak na lehko, v zimě v zimníku. Nic zajímavého na něm nebylo až na to, že ten metař si pískal. Každé ráno vyrážel na most z Libeňské strany, metl proutěným koštětem na dřevěné násadě a pískal. Při krásném počasí kdy řeka se leskla sluncem a chvěla se horkem, si taky zpíval. Když šel z Libně do Holešovic, pískal Smetanu, když šel z Holešovic do Libně, pískal Dvořáka. Když se most vařil v červencovém horku, pískal Italské capriccio a podle počasí doplňoval svůj repertoár i o jiné skladby a autory. Někdy také svůj „program“ prokládal citacemi i svým hodnocením doby. Jak dlouho mohlo trvat, než tento podivuhodný muž upoutal Doktorovu pozornost? Nedlouho. Záběhlicko-Libeňská skupina mladých básníků, každý rok čtrnáctého července slavila Svátek svobody. V předvečer svátku se mladí básníci scházeli na okraji Krčského lesa, aby v jeho hlubinách prožili noc a ráno s vycházejícím sluncem přivítali sváteční den. V červenci 53 pozvali i Hrabala. Po noci věnované mrtvým i živým básníkům, byli v jednom z lesních altánů překvapeni hlídkou SNB a před namířeným samopalem vyvedeni z lesa, tam prověřena jejich totožnost a konečně po domluvě posláni domů. Ozbrojený SNB je vyprovázel a nemohl pochopit, že v tom lese byli jen tak, že nikdo z nich nemá svátek, že nevyhráli ve Stasce ani se nikomu nenarodil syn, že si jenom četli básničky a radovali se z noci. Když pak Doktor na začátku šestého desetiletí vytahoval ze šuplíku rukopisy a přitom z nich odstraňoval zašedlá sklíčka a nahrazoval je jinými, zářivými, ocitly se motiv metaře i básníků s rukama vzhůru v povídce Bambini Di Praga. Povídka je datovaná 1947 čili o mnoho let dříve, to však u šuplíkové literatury mnoho neznamená. Motiv pískajícího metaře najdeme tam, kde pan Viktor sestupuje z lampy po žebříku na zem a stoupne si na metařovu hlavu ve chvíli, kdy si metař ulevuje, že: “Ty lidi jsou ale blbíííí.“ a tak dále a motiv básníků noci je v závěru povídky, kdy dozorce z blázince a pan dirigent, pořádají piknik v zahradě blázince a jsou nočním hlídačem blázince pod pohrůžkou zastřelení vyzváni, aby dali ruce vzhůru. Oba motivy jsou popsány naprosto přesně, jen jsou posazené do malého města a motiv zatýkání graduje až do samého závěru povídky. Hrabal, jako citlivý tvůrce pečlivě vybíral z hromádky barevných a neuspořádaných kamínků příběhů a událostí a skládal z nich jinou a přesto stejnou a ještě barevnější mozaiku. Nikdy v sobě nezapřel básníka a v jeho prózách, stejně jako v každé dobré básni, je ukryto tajemství.
