Věrohodnost Nového zákona 3

Dalším významným svědectvím o věrohodnosti zpráv Nového zákona jsou poznámky historika Josefa Flavia.

Josef Flavius, původním jménem Josef ben Matitjahu (37 – 100 po Kr.) ve svém díle Dějiny Židů v 18. knize říká:

„V té době žil Ježíš, moudrý člověk, pokud ho ovšem máme nazývat člověkem. Dělal totiž zázraky, učil lidi, pro které bylo potěšením přijímat pravdu, a získal si mnoho Židů i mnoho Helénů. Tento byl Mesiáš (Christos). A když ho na základě udání našich předáků Pilát odsoudil k smrti ukřižováním, ti, kdo si ho prve oblíbili, ho nepřestali milovat. Zjevil se jim totiž třetího dne znovu živý, jak o něm prorokovali boží proroci toto i přemnoho jiného podivuhodného. A ještě dodnes nezanikla rodina křesťanů (christianoi), kteří se jmenují podle něho.“

Mnozí kritici se ozývají, že takto to Flavius nemohl napsat, protože přeci nebyl křesťan ale žid. To ale nemohou nijak dokázat. Flavius se po pádu Jeruzaléma klidně mohl stát tajným křesťanem. Jisté je, že Flavius o Ježíšovi skutečně psal. Jaký přesně ke Kristu zaujal postoj, to je pro apologetiku druhořadé.

Uvedený text se nachází ve všech dochovaných řeckých rukopisech Flaviových Dějin Židů a stejně ho cituje i církevní historik Eusebius (263-339). R. 1972 byla nalezena okleštěná forma Flaviova svědectví. Nachází se v arabském spisu „Světová historie“ od křesťanského historika Agapia z 10 st. Zní takto:

„V té době žil moudrý muž jménem Ježíš. Jeho způsob života byl dobrý a byl znám jako ctnostný. A mnoho lidí z Židů i z jiných národů se stalo jeho učedníky. Pilát ho odsoudil k ukřižování a ke smrti. Říkali, že se jim zjevil třetí den po ukřižování a že byl živ, podle toho byl pokládán za Mesiáše, o němž proroci předpovídali zázraky.“

Tyto dvě varianty textu se liší jen v tom, jestli se autor hlásí ke křesťanství nebo ne. Aleobě dvě varianty stejně svědčí o historické existenci Pána Ježíše, o jeho zázracích a o tom, že byl pokládán za Mesiáše.

            Dalším důkazem, že Flavius o Ježíšovi skutečně psal, je fakt, že se o něm zmiňuje i v poslední – 20. knize svých Dějin, a to způsobem, který předpokládá, že už o Ježíši Kristu mluvil. Zde ve 20. knize říká:

„Ananos shromáždil synedrion a postavil před něj Jakuba, bratra Ježíše, který byl nazýván Christos, a některé další, obvinil je, že překračují zákon a nechal je ukamenovat.“

Tato pasáž je také dosvědčena Eusebiem i Origenem. Skutečnost, že při této druhé zmínce nazývá Flavius Ježíše bez jakéhokoli dalšího vysvětlení Kristem, ukazuje, že už o Ježíši Kristu musel ve svém díle mluvit. Tím se potvrzuje i předešlé Flaviovo svědectví z 18. knihy jeho Dějin.

Je tedy jasným faktem, že Flavius - člen židovské velekněžské rodin, narozený pět let po Kristově smrti - psal na dvou místech o Ježíši Kristu.