Věrohodnost Božího zjevení se zakládá na osobním poznání Boha, na pochopení vnitřních souvislostí mezi jednotlivými pravdami víry, ale také na určitých historicky i jinak exaktně doložitelných faktech.
Řekli jsme si, že Bůh stvořil anděly i lidi, aby jim dal účast na své věčné blaženosti. První rodiče v ráji byli spravedliví, svatí, nesmrtelní a žili v rajské blaženosti. Měli přirozené i vlité poznání o Bohu a o světě a mnohé další dary. Hříchem ztratili milost posvěcující, propadli smrti těla i trestu zavržení v pekle, rozum se jim zatemnil, vůle naklonila k zlému a lidské srdce se stalo modlářským. Byli vyhnáni z ráje a podrobeni nemocem a mnoha dalším utrpením. Trest za hřích prvních rodičů přechází na všechny lidi, ale dokud žijeme zde na zemi, máme ještě možnost dosáhnout nebeské blaženosti, kterou Bůh od začátku pro lidi plánoval a která nekonečně převyšuje ono prvotní štěstí ztraceného ráje.
Tato spása je pro nás možná proto, že Boží Syn se už před stvořením světa nabídl Otci jako smírná oběť za hříchy lidí a hned po hříchu zvěstoval Bůh Evě – matce všech lidí - že jeden z jejích potomků rozdrtí hadovi hlavu. I v dalších generacích mluvil Bůh k lidem a znova a znova v nich probouzel očekávání spásy. Z praotců, kteří zachovávali poznání pravého Boha, si pomocí velikých divů a znamení vytvořil izraelský národ. Skrze dějiny Izraele se poznání pravého Boha a základních duchovních skutečností a pojmů rozšířilo mezi mnohé národy po celém světě.
Minule jsem zde končil citátem Josefa Flavia, ve kterém tento známý židovský historik žijící v 1. st. po Kristu, tvrdí, že „skrze izraelský národ vešel Bůh ve známost po celém světě“.
Toto pojetí dějin spásy vychází samozřejmě z Božího zjevení. Věrohodnost Božího zjevení se zakládá na osobním poznání Boha, které Duch svatý dává každému věřícímu a na pochopení vnitřních souvislostí mezi jednotlivými pravdami víry, ale také na určitých historicky i jinak exaktně doložitelných faktech. To všechno nám umožňuje mít jistotu ve věcech víry.
Je historickým faktem, že Starý zákon (SZ) byl napsán v době před Kristem. Knihy SZ vznikaly v rozmezí asi 1300-200 př. Kristem. Před r. 250 př. Kristem byl v Alexandrii pořízen překlad SZ do řečtiny – tzv. Septuaginta. To je nezpochybnitelným důkazem, že už dlouho předtím byly všechny sz knihy pokládány za posvátné kanonické spisy židovského náboženství.
V pokračování uvedu několik nejznámějších důkazů pravosti a pravdivosti SZ z oblasti historie i z přírodních věd.
