Starý zákon lidi namyšlené pohoršuje a ti, kdo nenávidí Boží zákon jej očerňují, avšak milovníci pravdy v něm vidí křišťálově průzračné poselství o člověku i Bohu.
Mnozí se pokládají za křesťany a je jim milé učení Ježíše Krista (respektive jejich vlastní představa o jeho učení), avšak mají jakýsi odpor ke stránkám Starého zákona. Zdá se jim být drastickou nehumánní knihou plnou krve, nebo dokonce údajných úchylností - z čehož v poslední době Bibli nehorázně a demagogicky obviňuje streamový pořad "mrazivá tajemství." Tomu že milovníci tohoto světa Boží slovo odsuzují a snaží se je očernit a pošpinit, se člověk moc nediví. Ale lidé pokládající se za věřící v Krista by měli chápat, že Starý zákon je nedílnou součástí křesťanské víry. Bohužel, jak se zdá ze zdejších diskuzních příspěvků, jsou lidé, kteří se prohlašují za křesťany, ale závažnost Starého zákona chápat nechtějí. Na člověka špinícího Starý zákon a hlásícího se přitom ke Kristu platí Šalamounova slova: "Jako ten, kdo vrhá nazdařbůh šípy, oštěpy a smrt, je člověk, který oklame bližního a potom poví: Vždyť jsem jen žertoval." (Př 26,19). Toto slovo platí i pro autory onoho rouhavého pořadu "mrazivá tajemství", protože je záměrně pojatý humoristicky "dokumentárně" a nikdo vlastně neví, co autor myslí vážně a co je rádoby vtip. V každém případě jde o urážení křesťanů a jejich víry.
Proč je ale pro křesťanskou víru tak důležitý Starý zákon? Křesťanství je náboženství historie a inkarnace. Bůh, Stvořitel nebe a země a Pán dějin se v plnosti času stal člověkem, aby dějiny lidstva usměrnil k předem vytčenému cíli, od nějž se člověk svou vinou odchýlil. Je-li křesťanství náboženstvím historie, vůbec to neznamená, že by bylo záležitostí pouze minulosti. Ono je záležitostí věčné a neproměnné pravdy, je věcí počátku i konce, minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Křesťanství je věcí historie, ne proto, že by bylo říší pohádek či nejistých vyprávění, ale právě naopak, proto že je realitou, a realita má svůj původ, svůj počátek, střed i naplnění. Realita má své příčiny a důsledky. Irealita, ta je naopak ve vzduchu, bez příčin a bez následků, bez původu a bez patřičných plodů. Ale "nás neomámil neblahý lidský výmysl ani neužitečná námaha malířů stínů..." (Mdr 15,4). Starý zákon je historií Božího konání v dějinách lidstva, konání, které bylo Boží přípravou na příchod Spasitele, ne uctíváním toho, co není. Odříznout Ježíšovo evangelium od starozákonní tradice, by znamenalo zasadit ho do říše mýtů. Trvat na Starém zákoně jako na realitě, znamená ponechat i Novému jeho reálnost.
Křesťanství je náboženstvím inkarnace, vtělení, tedy spojení nadpřirozeného světa s naší každodenní realitou, a to v Ježíši Kristu. Lidé se na starozákonních příbězích většinou pohoršují, protože sami sebe a naši dobu pokládají za ušlechtilejší než doopravdy je. Rozhořčuje je zásada "oko za oko, zub za zub", protože si neuvědomují, že i oni sami mají tendenci za jedno oko vyloupnout obě dvě, a často i mnohem víc. Proto jsem se zde v několika článcích snažil podat pár jednoduchých pohledů z historie, které ukazují, že Knihy Starého zákona pocházejí skutečně z těch období, do kterých jejich vznik pokládá křesťanská tradice a mají nám skutečně co říct o tehdejším světě, a především o tom jak konkrétně Bůh tehdy konal a připravoval lidstvo na příchod svého Syna. Tyto doklady Božích skutků a slov z doby mnoho staletí před Kristem jsou zároveň důkazem, že Ježíš je skutečně slíbeným Mesiášem poslaným od Boha. Především je to doloženo celou řadou starozákonních proroctví vztahujících se na Krista.
