Poslední žalobní článek (z těch vytažených z Husových spisů) se týká panování - světského i církevního - pokud je pán/držitel úřadu v těžkém hříchu. Zároveň se týká i platnosti svátostí vysluhovaných knězem v tomto stavu.
Jan Hus nikdy neučil, že kněz vysluhuje svátosti neplatně, pokud je ve stavu těžkého hříchu. Rovněž neučil, že držitel úřadu, ať už světského nebo církevního, v tomto stavu úřad v právním smyslu pozbývá. Jemu šlo o vztah mezi Bohem a hříšníkem. Hus stejně jako většina jeho současníků byl přesvědčen, že každá vláda, každý úřad je od Boha. Tak to učí i sv. apoštol Pavel. Proto bylo třeba lidem vysvětlit, jak je možné, že člověk ustanovený k nějakému úřadu samotným Bohem, zneužívá tento úřad k páchání zločinů. Nešlo o právní problém, ale o vztah podřízených k Bohu; o to aby mravní úpadek představeného nezbavil jeho podřízené víry v Boha, v Jeho dobrotu, svatost a spravedlnost. Proto Hus vysvětloval, že Bůh nikdy neschvaluje to zlo, které někdo páchá, i když schvaluje či trpí, že dotyčný hříšník zastává třebas i svatý úřad.
Citace 29. žalobního článku: „Nikdo není pán světský, nikdo není prelát, nikdo není biskup, dokud jest v smrtelném hříchu.“
Odpověď: Pod tento poslední článek připsal Hus: „Dle úřadu a zásluh životních, jak i svatí pronášejí; u Ozeáše v kap. 8.: ‚Oni ustanovují krále, ale beze mne; knížata pozdvihují, k nimž já se neznám.‘ To dovozují společně sv. Řehoř, Bernard atd.“ To vysvětluje, v jakém smyslu tento tzv. Viklefův článek chápal a hájil. Když říkal: „Nikdo není pán ani prelát, dokud je v smrtelném hříchu“, rozhodně tím nevyzýval k občanské ani k církevní vzpouře proti autoritám. Také netvrdil, že kněží v těžkém hříchu vysluhují svátosti neplatně, nýbrž tvrdil pravý opak: že jsou nehodnými služebníky svátostí. Tak to prohlásil při svém posledním veřejném slyšení před koncilem a tak to učil vždy! Všechny Husovy postoje a názory byly konzistentní a zapadají jeden do druhého. Jak tento článek „nullus dominus...“ chápe, vyložil jasně už r. 1412 při své obhajobě Viklefových článků.[1] Z Husovy obhajoby tohoto článku vybírám několik citátů:
„...je mnoho způsobů vlastnění, ale k dotčené větě postačí vzpomenout tři: vlastnictví přirozené, občanské a evangelické ... třetím způsobem vlastnění, vlastní všechno, co mají, pouze ti, kdo jsou v lásce neboli v milosti ...“ (Flajšhans II., s. 315) ... „Adam ztratil přirozené panství přestoupením přikázání Páně...“ (s. 321) ... „Pravdivé je Písmo, které u Oz 8 říká: ‚Oni kralovali‘, totiž zneužívajíce, ‚ale ne ze mě‘, tj. aniž bych já jejich zneužívání kralování schvaloval; ‚byli knížaty‘, totiž podle jména, ‚ale neznal jsem je‘, tj. neschvaloval jsem jejich uchvacování vlády co do zneužívání.“ … „A proto, Bůh dal králi Pilátovi moc a schválil smrt Kristovu a veškeré odtud pocházející dobro, ale neschválil a neschvaluje, že král Pilát zneužil královské moci. Zde je tedy zřejmé, v jakém pravém smyslu Písma, není nikdo občanským pánem, pokud je ve smrtelném hříchu, neboť v tu chvíli nikdo nepanuje spravedlivě, neboť nemá spravedlnosti, protože smrtelný hřích vypudí od člověka veškerou spravedlnost…“ (s. 323-5) Zde Hus jasně říká, že Bůh neschvaluje zlé počínání panovníka, v tom co koná zlého a neschvaluje to, že žije v hříchu, ale to je vše! Před lidmi takový zlý panovník úřad nadále drží a Bůh schvaluje jeho vládnutí i vše dobré, co z jeho skutků vyplyne, i když ten člověk sám nekoná nic skutečně dobrého, dokud znovu nenabude milosti posvěcující.
„A tak jako světští páni se schválením před tváří církve, v důsledku milosti opět nabývají občanského panství, když ze smrtelného hříchu povstávají; tak i kněží, papežové a biskupové, nabývají opět z milosti Boží prvotní hodnost, když povstávají ze smrtelného hříchu. A cokoliv činili v hříchu, to jim nebylo záslužné pro život věčný, přece ale svátosti, jimiž přisluhují, prospívají mezitím dosti řádně církvi. Oni to totiž nečiní ze své vlastní moci, ale z moci Boží. Neboť moc klíčů je s nimi i se smrtelným hříchem, i když kněžství, jak praví Remigius, vyprchá.“… „Neboť ti, kdo byli ve smrtelném hříchu, nebyli pro ten čas lid Boží v milosti, ani synové Boha živého. A proto, jak už bylo řečeno: ‚Stane se, že na místě, kde jim bylo řečeno, nejste můj lid, budou nazváni syny Boha živého.“ … „Moc Boží je zřejmá z toho, že skrze nehodného a nečistého služebníka, vykonává velmi důstojný a čistý skutek, jako křest, rozhřešení, posvěcení a kázání slova Božího.“ (s. 330-1) A hned potom Hus uvádí citáty sv. Augustina a Řehoře, kterými je platnost svátostí vysluhovaných nehodným knězem potvrzena.
[1] Viz knížka: M. Jan Hus – antiklerikál a katolický mučedník, s. 74.
