Druhý žalobní článek proti Janu Husovu se týká nauky o předurčení. Ta je pro dnešní křesťany obtížně chápatelná. Husovi soudci však neměli problém s otázkou předurčení...
...problém byl v definici církve, která s otázkou předurčení a předzvědení úzce souvisí. (Píšu zde o tom v přesvědčení, že každý křesťan může při dobré vůli pochopit, o co tu jde. To že to mnozí zatím nechápou, není způsobeno jejich hloupostí, ale soustavným překrucováním základních pojmů křesťanské víry ze strany církevních lidí, čemuž je možno učinit konec.)
2. Husův odsouzený článek (Denzinger 638): „Pavel nikdy nebyl údem ďáblovým, třebaže spáchal některé skutky, podobné skutkům církve zlých.“
Odpověď: Hus k článku připsal „...údem ďáblovým, ‚předzvěděným, co do konečného přilnutí‘...“ Jako protiklad ‚předurčení‘ je používán pojem ‚předzvědění‘. Předurčení se užívá ve smyslu předurčení k spáse a předzvědění ve významu předzvědění k zavržení. Už toto pojmové rozlišení napovídá, že Hus nijak nepopíral svobodnou vůli člověka v rozhodnutí přijmout Boží milost. K zavržení Bůh nepředurčuje, pouze dopředu zná, jak se člověk rozhodne. (Představuji si, že stojím na vysokém kopci a pod ním je železniční tunel. Vidím oba konce tunelu. Z jedné strany se přibližuje k tunelu vlak, na druhé straně do něj vchází člověk. Já na něj křičím, varuji ho, ale on neposlouchá. Vím, že ho vlak usmrtí, já to nechci, ale on tam přesto jde a já už předem vím – tzv. předzvědění – jak to skončí. Bůh dává každému hříšníku varování, aby nebyl zavržen, a to až do poslední minuty jeho života. Člověk ale má svobodnou vůli, bojkotuje varování, nevěří Bohu, ale sobě a ďáblu. Ti, kteří budou spaseni, to jsou předurčení, budou spaseni pro poslušnost víry, tedy pro pokání.) O Pavlovi Hus říká, že do množiny předzvěděných ke konečnému zavržení nikdy nepatřil. To je naprosto logické a správné, protože je přece svatým a je v nebi.
Článek je vzat z 3. kap. O církvi. Říká se tam: „A dále je patrné, že lidé mohou patřit k svaté matce církvi dvojím způsobem: buď podle předurčení k životu věčnému … anebo podle předurčení toliko k přítomné spravedlnosti, jako všichni, kteří tu a tam přijmou milost odpuštění hříchů, avšak nakonec nevytrvají.“ Toto vyjádření je výstižné. Hus vidí věc z Božího pohledu. Bůh je dárce milosti a spásy. Každý, kdo je v milosti posvěcující, je vlastně ve stavu spásy. Boží Syn žije v něm. Pokud člověk v tomto stavu zemře, bude věčně spasen. Takže z Božího pohledu už milost ospravedlnění je nesmírným Božím veledílem. Každý člověk dostává dostatek milosti, aby mohl být spasen. Každý ospravedlněný dostává dost milosti, aby mohl (v tom stavu spásy) vytrvat do smrti a být spasen navěky. To že někteří (mnozí) od milosti odpadnou a zůstanou v nekajícnosti do smrti a přijdou do pekla, to je jejich svobodné rozhodnutí. Bůh jim ale svou milost dal, a to za cenu oběti svého Syna. Už v tom je nesmírné Boží dobrodiní, že člověk patří do církve, i když jen podle pouhé přítomné spravedlnosti. To zlo, které následuje po odmítnutí milosti, to přece není dílem Boha, ale člověka.
Hus pokračuje: „...Odtud je pravděpodobné, že Pavel byl zároveň rouhačem podle přítomné nespravedlnosti ... a zároveň byl věřící a v milosti podle předurčení věčného života. Tak byl Iškariotský zároveň v milosti podle přítomné spravedlnosti a přece nikdy nepatřil k svaté matce církvi podle předurčení věčného života...“ Bůh dává tolik milosti, aby mohl být člověk spasen, ale ví, že některý člověk to stejně odmítne. Nebezpečí je toto: člověk si bude klást otázku: Jsem předurčený nebo předzvěděný? Obojí je hereze. Jaké je řešení? Jedno: konat pravdivé pokání a vědět, že víra v Krista mě spasí.
Hus tamtéž pokračuje: „...Iškariotský, jakkoli byl od Krista vyvoleným apoštolem nebo biskupem, což je označení úřadu, přece nikdy nebyl součástí svaté církve obecné. A jako Pavel nikdy nebyl údem ďáblovým, ačkoli se dopustil některých skutků, které se shodovaly se skutky církve zlostníků, podobně Petr. Ten z dovolení Páně se dopustil tak těžké zrady, aby o to směleji vstal. Neboť jak říká Augustin, předurčeným prospívá, upadnou-li do takových hříchů. ... A toto rozlišení mezi předurčením a přítomnou milostí je třeba silně podtrhnout, ... Toto rozlišení na obě strany zmiňuje Augustin...“
V 6. kap. spisu O církvi Hus říká: „Na otázku, který tvar (forma) sjednocuje údy ďáblovy v onom těle“ (v církvi zlostníků), „se odpovídá ... konečná neposlušnost nebo pýcha či vzdor, který svatí nazývají vinou konečné nekajícnosti nebo hříchem proti Duchu svatému.“ To je, jak známo, takový hřích, z kterého už člověk nechce činit pokání a který mu proto nebude nikdy odpuštěn. Tohoto hříchu proti Duchu svatému se sv. Pavel nikdy nedopustil, ani tehdy, když zběsile pronásledoval křesťany a dával je bičovat v synagogách. Jiný byl hřích velekněží, kteří ukřižovali Krista a jiný hřích mladíka Pavla, který Ježíše a jeho církev sice pronásledoval, ale nevěděl plně, co činí. A toto Hus myslí, když říká, že sv. Pavel nikdy nepatřil do církve (množiny) zavržených.
