V 3. kapitole svého spisu "O církvi" rozvíjí M. Jan Hus dále myšlenku, že lidé, kteří nakonec přijdou do pekla, nebyli nikdy členy církve Kristovi v nejvlastnějším smyslu slova.
Tito křesťané, kteří odpadnou od Boží milosti, setrvají ve vzdoru proti Bohu až do smrti a přijdou nakonec vlastní vinou do pekla, mohli být během svého života v církevně právním smyslu členy zevnější církevní struktury (a to buď zdánlivými anebo i skutečnými), ale nikdy nebyli členy církve Kristovi v nejvlastnějším smyslu slova, která je shromážděním všech těch, kdo budou věčně spaseni. Je to právě ta skupina lidí, které Ježíš při posledním soudu řekne: "Pojďte požehnaní mého Otce, neboť jsem měl hlad a dali jste mi najíst..." (Mt 25).
Těchto tzv. předzvěděných křesťanů se týká 3. Husův odsouzený článek, který zní: „Předzvědění nejsou částí církve, a to proto, že žádná její část od ní konečně neodpadá, neboť neodpadá ani milost předurčení, která ji váže.“
Hus k článku připsal: „...částí církve: ‚katolické v nejvlastnějším smyslu’…“ Smysl článku plně odpovídá čl. 1. (viz zde)
Článek je vzat z 3. kap. O církvi, Hus tam říká: „Dále je třeba poznamenat, že jako je leccos v lidském těle, co není součástí samého těla, například slina, hlen, výkal, hnis nebo moč, a to nepatří k tělu, poněvadž to není součástí těla, něco jiného však je být součástí v lidském těle, jako je každý jeho úd - v tomto smyslu jest něco v Mystickém Těle Kristově, jímž je církev, a přece to nepatří k církvi, poněvadž to není její součástí, právě tak jako každý předzvěděný křesťan, který musí být jako výkal z tohoto těla nakonec vyvržen. A tak je něco jiného patřit k církvi a něco jiného být v církvi. ... K tomu směřuje text z 1. epištoly Janovy 2, kde je řečeno: ‚Nyní povstali mnozí antikristové. Z nás vyšli, ale nebyli z nás‘, to znamená: z naší společnosti odešli (tato glosa se čte v De poenitentia v distinkci 5.) podle milosti předurčení k životu. Neboť ‚kdyby byli z nás, byli by zajisté zůstali s námi‘. Jako totiž přebytek z jídla vychází i z hmotných údů, ač přece není z nich, tak vyvrhelové církve, to jest lidé předzvědění, vycházejí z ní. A nebyli přece z ní jako její části, poněvadž žádná její část nemůže od ní nakonec odpadnout, protože ‚láska‘ předurčení, která ji samu poutá, „nikdy neodpadá‘, jak říká Apoštol v 1. listu Korintským 13,7-8. A to dotvrzuje Apoštol v listě Římanům v 8,29-30 slovy: ‚Víme, že všecko napomáhá k dobrému, těm kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí,‘ rozuměj předurčení, ‚Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil.‘ A na závěr dlouhého důkazu říká jménem předurčených: ‚Jsem si jist, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani mocnosti, ani moci, ani přítomné věci, ani budoucí, ani úděs, ani hlubokost, ani žádné jiné stvoření nebude moci nás odloučit od lásky Boží, která jest v Kristu Ježíši, Pánu našem.‘ “
Hus zde tedy jasně říká, že když někdo je v církevní struktuře, neznamená to ještě, že je členem Tajemného Těla Kristova – církve v nejvlastnějším smyslu. Přesně to říká Jan evangelista o antikristech, kteří vyšli z nás, ale nebyli z nás.
Tato pravda je navýsost aktuální i dnes. Smyslem a cílem členství v církvi je věčná spása, pokud člověk tento cíl ve skutečnosti nesleduje, může být dočasně zevnějškovým způsobem začleněn do církevní struktury, ale vnitřně už do církve Kristovi nepatří a pokud se znovu neobrátí, bude od ní věčně oddělen. M. Jan Hus i na kostnickém koncilu zdůrazňoval, že toto úsilí o spásu z milosti Pána Ježíše je podstatou církve. A právě to se "koncilním otcům" nelíbilo, protože oni sledovali upevnění církevní struktury jakožto politické mocnosti, a tuto mocnost chtěli udržet bez ohledu na to zda vede lidi ke spáse anebo jim v ní brání.
