Jedu vlakem domů. Je volná čtyřka - moje oblíbená! Přižene se chlápek v čepici! Skloní se a zírá na mě! Já tam sama! Sakra! Že by mě chtěl znásilnit?
Marta se přinesla se širokým úsměvem. Nedivím se. Je léto, sluníčko svítí, ženy se odhalují a muži se s radostí koukají.
Už sedíme u našeho obvyklého stolku a tak se ptám, co že se tak zvláštního děje?!?
Marta se pořád usmívá, oči jí září a gestem ruky naznačuje, že to bylo něco neobvyklého. Jsem samé ucho!
"Představ si, že jsem v pondělí jela domů z práce. Už bylo dost večer a tak ve vagónu nikdo nebyl.", pořád se usmívá Marta.
"Sednu si na čtyřku, tam jezdím nejradši. Mám ráda prostor. Tašku s notebookem si dávám na protější sedadlo a na mobilu píšu SMS, že jsem tenhle vlak stihla. Vypadalo to totiž, že pojedu až dalším.
Najednou cítím upřený pohled. Vzhlédnu od mobilu a šok! Dvacet centimetrů od hlavy vidím jinou hlavu. Chlapík v kšiltovce se sklání nade mnou a vypadá, že se na mne ve vteřině vrhne!
Na obličeji roušku, takže nebylo hned vidět, kdo to je! No řeknu ti, to byl teda nepříjemný pocit!", vydechla Marta.
Tomu bych věřila, protože s rouškou na obličeji je každý k nepoznání. A tady to byl jeden z posledních dnů, kdy jsou roušky v dopravním prostředku povinné.
Ze zamyšlení mne vytrhla další slova Marty: "Tak jsem ho tedy zpražila pohledem, aby bylo jasné, co si o něm myslím! Ani necek!
Myslela jsem, že si přesedne jinam, ale on ne! Tak nějak se schoulil do sebe a sedl si vedle mne.
Hodila jsem tedy okem kolem sebe. Vagón se mezitím trochu zaplnil, za mnou seděl pán, přede mnou nějaká holka a na protější čtyřce dva mladíci. Kdyby si chlápek opravdu něco dovolil, tak mu nejdřív jednu švihnu a pak budu volat o pomoc!"
Koukala jsem na Martu a naprosto jsem jí věřila, že by jí facka nedělala žádný problém.
"A abych ho odradila, tak jsem seděla jak upjatá britská dáma!", smála se Marta: "Kolena u sebe, kotníky taky. Kabelku na klíně. Tu jsem pevně držela v rukou. Jo, a v zádech pomyslné pravítko! Ústa sevřená, takže by měl hned pochopit, že by si se mnou moc neužil!"
Taky jsem se smála a představovala si veselou a energickou Martu, jak sedí jako socha vytesaná z mramoru.
"Chlapík opravdu seděl jako oukropeček a ani se nehnul! Asi se fakt bál!" To už Marta málem smíchy prskala až na paní od vedlejšího stolku! Ta Martu sledovala s užaslým pohledem!
"Chvilku jsem vydržela sedět ve výhružném posezu a přitom ho nenápadně pozorovala. Kšiltovka s pruhem a malým vzorem, světle modré triko s límečkem, dobře padnoucí rifle, pěkné boty. Černé vlasy. Po chvíli vytáhl mobil a něco na něm dělal.
Tak jsem si v duchu přehrávala jeho příchod a uvědomila jsem si, že ty oči, co na mne koukaly, byly vlastně krásné. Tmavé, vlhké a usměvavé. A že se na mne jen zvědavě díval!
Takže jsem vytáhla pravítko z páteře a byla naprosto v klidu!", usmála se Marta: "Ten jeho pohled byla jen zvědavost. Občas na mne ještě opatrně kouknoul a ty oči byly opravdu nádherné!"
Taky jsem se umívala. Marta to umí tak krásně podat.
A pak ještě dodala: "Když jsem viděla, jak má na FB jen samé kočičky, pejsánky a medvíďata a u příspěvků samá srdíčka, tak jsem se musela smát! To nebyl žádný sériový vrah nebo Jack Rozparovač, ale jen neškodný tatík od rodiny!"
Marta se ještě trochu zasnila: "Dokonce jsme mu řekla Na shledanou, když už jsem vystupovala a on jel ještě dál.
A odměnou mi bylo přimhouření těch jeho krásných vlhkých očí!"
---
PS. Ve vlaku se člověk nemusí jen připravovat na nejhorší, taky se pobaví! A nejen on!
Měla sice ufiklou ruku, ale bradavku jako voko!
Ženská, hejbněte už konečně tou... ...zadnicí!
Měl jsem ženu, aneb ať žijí babičky a dědečkové!
