Na tento příběh jsem narazila při pátrání po aktivních důchodcích. Byla by věčná škoda, kdyby zůstal nezaznamenán. Oba aktéři už dávno nežijí, ale klidně by se mohl stát i dneska!
„A pak, hop na bábu,“ byla slova, která předcházela hurónskému smíchu všech kolem. Smála se i známá, která příběh vyprávěla…
„Už je to dávno…
Náš soused měl za ženu Němku. Ona byla o hooodně mladší, ale díky sňatku jí neodsunuli. Byla mu za to vděčná po celý život.
Pán byl pořádný samorost. To se jen tak nevidí!
Ona s ním měla celá léta svatou trpělivost…
Doma to měli takové dost provizorní a tak se dědek celý rok myl každé ráno v sudu na dvorku.
V zimě vždycky rozbil pěstí led na hladině. Pak se svlekl do půl těla, mráz nemráz, umyl se a skočil na bábu. Tak začínal jeho den.
Celé roky, v zimě, v létě…
Táta se strejdou ho vždycky ráno pozorovali z okna a jen tiše záviděli. A to byli o čtyřicet let mladší!
Ale bába se mu za ta léta nedobrovolného sexu pomstila!
Když už jim bylo hodně přes osmdesát, jednou v zimě pán dostal chřipku.
V noci upadl na chodbě. Zůstal tam ležet do rána. Bez povšimnutí...
Jestli to byla náhoda nebo její záměr, to už se nikdo nedozví.
Chodba byla bez topení a tak tam byla pořádná kosa…“
„Zmrznul?“ ptám se.
„Ne, nakonec zemřel na zápal plic.“ zněla odpověď. „Doktorka říkala, že kdyby jí byli zavolali včas, tak že by se byl bez problémů vyléčil…
Bába dědka nakonec přežila o dvacet let…“
A pak že to na stará kolena nejde!
Přeju nám všem vysokou výkonnost všeho druhu.
Do pozdního věku!
