Otevřela jsem pusu. Natočila jsem zajíčkovu hlavu, aby se mi tam lépe vešel. Půjde to... Vtom vidím úžas v očích mezinárodního publika. Koukají na mne jako na vraha!!!
První dubnové dopoledne. Sluníčko svítí, účastníci schůze se pomalu scházejí. Předsedající Rakušan postupně vítá všechny příchozí. A má překvapení!
U mikrofonu na předsednickém stole sedí na plastovém platu ve třech řadách zajíčci, vyrovnaní jako vojáci na přehlídce. Nádherný pohled!
Každá žena dostává jednoho. Muži jen závistivě koukají... Němec, Ital, Španěl nebo Dán...
Ženy si hrdě odnášejí toho svého béžového zajíčka se zelenou mašlí kolem krku. Finka ho posazuje před sebe, Holanďanka ho hladí po hlavičce, Polčin mazlíček je otočený čumáčkem do sálu, aby lépe viděl. Portugalka nejdřív uklízí papíry, aby měl víc místa...
Schůze začíná, projednává se jeden bod programu za druhým. Jako na drátku...
Můj zajíček sedí přede mnou a něžně na mne kouká. Úplně mne hypnotizuje!
Všechny chuťové pohárky jsou v pozoru! Hlavou mi letí reklamy na kávu a voňavý kouř stoupá k obloze...
Váhám...
Pomalu sahám po zajíčkovi, hladím ho po hlavičce. Voní!
Odolávám a vracím ho na místo. Snažím se soustředit na další projednávaný bod.
Nejde to!
Beru zase zajíčka, rozvazuju mašli a otvírám pusu. Slintám víc než Pavlovovi psi.
Přivírám oči...
Chci skousnout!
Najednou mne zaráží ticho. Otvírám oči a... ...všichni na mne pohoršeně zírají!!! Celá Evropa!
Předsedající s naprostým úžasem říká do mikrofonu: "Ty jíš velikonočního zajíčka UŽ TEĎ???"
Mám chuť odpovědět: "No a co, vždyť není živý!", ale neříkám nic.
Zase slastně přivírám oči a...
...KŘUP!
Hlavička se rozpadá na malé kousky. Belgická čokoláda se mi pomaličku rozplývá na jazyku...
Aaaachhhh!
Ostatní zajíčci v klidu sedí na svých místech...
Schůze pomalu končí. Všechny dámy si hrdě nesou toho svého, pánové dál závistivě koukají na zajíčky, co ještě zbyli na platu.
A já?!?
...já si nesu jen pozlátko ve tvaru motýla. Ale pochutnala jsem si!!!
Veselé velikonoce!
