Vždycky jsem si myslela, že když se pacient postaví znovu na nohy (mentálně i fyzicky), tak že to bude vítězství jak pro rodinu, tak pro naše zdravotnictví. Jenže jsem byla ve velkém omylu!
Tátu přepadla mozková mrtvice.
Jednu letní sobotu si dal na oběd vepřo-knedlo-zelo a vyrazil na zahradu okopávat brambory. Vrátil se a nějak divně mluvil.
Už jsme měli předchozí zkušenost, tak jsme ho posadili do auta a jeli do nemocnice.
Z auta už ho vezl nemocniční zřízenec na vozíku.
Nemýlili jsme se, byla to mozková.
Doktorka nám řekla, že možná bude konec, protože táta nevěděl, který je den. Nevěřila, že to neví nikdy!
Jenže táta má tuhý kořínek, všechno přežil.
Pomáhali jsme i my. Chodili jsme, mazali, co se dalo a kde se dalo. Smáli jsme se jeho neohrabanosti, když tělo neposlouchalo. Četli jsme mu noviny, i když nevnímal. Vykládali jsme mu i ty největší hlouposti z okolí.
Mohli jsme na JIPku kdykoli, protože bylo vidět, že tátovi „prospíváme“. Už se na nás vždycky těšil.
Makal na sobě celé dny. „Postelní“ rotoped si žádal i mimo termín.
Jakmile se propracoval k berličkám, sestřičky ho nemohly zahnat do postele.
Měl nějaké kilo navíc, tak požádal o šetřící dietu.
Naučil se znovu nejen chodit, ale i mluvit a psát.
Několik měsíců trvalo, než se vzchopil natolik, že mu na chůzi stačila jenom hůlka.
Když se vrátil domů, obvoďák mu vypsal lázně.
Jenže za několik týdnů přišla zamítavá odpověď. Lázně nebudou.
Nedalo mi to a vyrazila jsem do zdravotní pojišťovny.
Vysvětlila jsem referentce situaci a ptám se, proč táta ty lázně nedostal.
Prý to nejde. Ostatní referentky nás sledovaly se zájmem. V očích jiskřičky škodolibosti, jako by ty lázně přidělovaly z vlastního.
Ptám se, proč.
Nemůže mi to říct.
Jsem asertivní, žádám o schůzku s revizním lékařem.
Chvíli to trvá, ale nedám se odbýt.
Referentka telefonuje a posílá mne do jiné místnosti.
Dveře jsou zavřené, místo kliky koule a tak klepám a poníženě čekám.
Nejdřív nic, pak nějaký šramot. Za chvíli se dveře otvírají. Revizní lékař skoro nad hrobem se přišoural v domácích pantoflích.
Jednáme na chodbě. Ptám se, proč to nejde.
„Víte, do lázní můžu poslat jen toho, kdo je soběstačný. O ležáky se tam starat nemůžou.“
Říkám, že mu toho pacienta přivedu ukázat.
Revizní lékař je slušný.
Chvíli váhá a pak přiznává, že podle jeho tabulek někdo po třetí mrtvici už neexistuje, protože má být mrtvý.
Odcházím s otazníky v očích. Nemám co dodat.
Nerozumím, ale pravidla jsou pravidla. Není nárok. Kde nic není, ani čert nebere.
Každá snaha je po zásluze… …potrestána!
To je příběh tatínka mé známé.
