To nejsou slova nějakého vetchého stařečka na kolečkovém křesle, který je plně závislý na svém okolí! Pronesl je vzdělaný muž středního věku a myslel je naprosto vážně!
Naše kafíčka s Martou se přenesla do virtuálního prostředí. V mínus pěti u stánku moc mrznou ruce, moc se kouří od pusy při mluvení a navíc se nám brýle mlží od páry z kelímku. Povídáme si tedy přes obrazovku.
Ale nasmějeme se jako vždycky!
Cinkání lžičky v hrnečku (i když nesladí) je u Marty dlouholetý rituál, kterým začíná každá její káva. Slyším cinknutí a už si chytám bránici!
"Jeli jsme s Petrem do Čech kvůli neodkladné rodinné záležitosti. Sice byla vánice, že by psa nevyhnal, ale když musíš, tak musíš! Některé události prostě nejdou odložit!
Němci mají obvykle dálnice velice dobře upravené a plně pod kontrolou i za největší sloty a tak jsme to riskli a ráno vyrazili.
Už máme svoje pumpy po cestě, kde stavíme. Kafe, něco na zub, trochu dotankovat, abychom vydrželi k levnější pumpě za hranicemi, na záchod a pádíme dál.
Tak je to obvykle.
Tentokrát to ale byl děs běs! Sněhová vánice celou cestu, stěrače nestíhaly stírat sníh, zrcátka zavátá z obou stran, odmrazování nestačilo. Na předním skle soustavný nános bílé břečky.
No dyť to sama znáš!"
Přikyvuju, že znám. Sama jsem už takhle několikrát jela.
"Skoro celé Německo to celkem šlo. Ale za Ambergem už se jelo jenom krokem! Chvíli jsem jela za sypačem s radlicí, ale ten na sjezdu odbočil, aby jel zpátky v protisměru.
Na vozovce byl takový ten mazlavý sníh, co když zastavíš, tak se nerozjedeš. Jela jsem opatrně a časem jsme dojeli malou kolonu.
Předjet se nedalo, protože v levém pruhu byla neprojetá pěticentimetrová vrstva prosolený klouzavý srajdy, to se jinak nazvat nedá...
Tak jsem zpomalila a jela opatrně dál...
Petr seděl vedle mne, chvílemi podřimoval, chvílemi mi vykládal vtipy, protože řidičku je třeba bavit...
Měla jsem toho fakt plný kecky!
Za Ambergem je naše poslední zastávka v Německu. Moje oblíbená benzínka!
Tentokrát jsem ji ale musela vynechat!
K pumpě je totiž nájezd do mírného kopečka. Prohrnutý nebyl, cestáři v nedohlednu. Kdybych na něm klouzla a zastavila, tak se nerozjedu! A couvat v tomhle po dálnici, to ani náhodou!
Koukám na nádrž. Na Rozvadov vydrží, protože jedeme pomalu.
Říkám, že pokračujeme rovnou do Čech, že nebudu riskovat!
Petr zrovna otevřel oko a asi měl špatný sen. Když viděl, že míjíme pumpu, začal mít pindy...
Na hranice jsme dojeli v pořádku, v klidu natankovali a svištěli dál...
Akorát že pak Petr každému na potkání vykládal, koho že si to vzal za ženu, že ho nedá ani vyčůrat a ani mu nedá najíst! A jak mu bylo ublíženo a jak trpěl!
Znáš ho, komika, vykládal to fakt všem!"
Marta se usmívala a zvedla hrneček k puse, že svlaží rty dalším douškem lahodného nápoje.
V pozadí jsem slyšela tlumený smích.
Marta vzhlédla nad obrazovku a najednou se do záběru naklonil Petr. Celý náš rozhovor sledoval, oba pracují z domova...
"Hele, a jestlipak víš, co udělám příště???", pravil jak důležitost sama.
"Vezmu si piknikový koš se svačinkou!!!
A taky plenkové kalhotky!!!"
---
PS. (Nejen) na dálnici je veselo i smutno :-) Spíš veselo :-)
Aquaplaning? To je přece „Pozor, srnky!“
Nejlepší kočkolap? Jedině kabriolet!!!
Hasiče volat nebudu! Potápěči to jistí!
Mezi dvěma zeměmi? Hvězdná brána v praxi!
