Lékaři by měli respektovat pacienty. A když je někdo nemocný, měl by vědět, co má dělat... To je všechno moc pěkné... Jenže tahle skupinka pacientů byla jako stádečko dobytka, které jde na jatka na porážku!
V poslední době jsem několikrát doprovázela rodinného příslušníka na různá lékařská vyšetření. Naposledy jsem s ním byla u onkoložky. Všechno bylo dobré, jen měl ještě jít na melanomovou komisi, protože se ošetřující lékařce nezdálo jedno místo na kůži. Měli jsme přijít ve dvě do její ordinace...
Ale znáte to, někdy se člověk opozdí a tak náš plán být tam "za pět dvě" vzal díky MHD za své. Dorazili jsme přesně ve dvě a to už "průvod" šel...
Lékařka a s ní skupinka "dobytčátek na porážku". Většinou samí starší lidé. "Můj" pacient pozdního středního věku byl zdaleka nejmladší. Na chodbě nikde nikdo. Jediným zvukem byly jen podrážky, které se šoupaly po zašlé dlažbě...
Lékařka odvedla skupinku k nákladnímu výtahu (do normálního bychom se nevešli), zmáčkla tlačítko a čekalo se. Jeden koukal na druhého, někteří strachem nezvedli pohled ze špiček nohou. Bylo slyšet, jak výtah jede šachtou. Zastavil se a cinkl jako umíráček.
Ano, každý z nich mohl slyšet verdikt komise: "Je to zhoubné." Ale taky mohl slyšet: "Je to v pořádku a můžete jít!"
Další čekárna o několik pater výš už byla skoro plná. Všichni se stejným osudem.
Náladě nepomohla ani komisní sestra, která vyšla z ordinace a vybírala kartičky pojišťovny. Přísný pohled všechny přímo tlačil do židlí. Kdyby někomu upadl špendlík, byl by slyšet jak jaderný výbuch!
Dveře do čekárny se najednou otevřely a z chodby nakoukl pán, jestli tu je dobře. Slova sestry, tón jejího hlasu a důraz na slově "onkologická" vyhnal pána ven, jako kdybychom byli malomocní:
"Ale tady je ONKOLOGICKÁ komise a ti všichni na ni čekají!" Slova "Jste TAKÉ objednaný?" zněla už jen do zavřených dveří.
A pak to začalo. Jako na drátku... První pacient, další, třicet korun na dřevo, další... Pak rychlé oblečení zády do místnosti, zamumlaný pozdrav a honem pryč!
I tady je ale jiskřička veselí. Starší usměvavá paní najednou povídá do davu: "Ten pozdrav Na shledanou je v téhle situaci docela legrační, nezdá se vám???"
Pacienti se probírají z letargie a několik se jich začíná i usmívat... "A jak byste zdravila vy?" ptá se jeden.
"S pánem bohem?" odpovídá otázkou další...
"Jo, jenže to je jak na pohřbu!" konstatuje pán u okna.
Chvilková diskuse a pak ta paní říká: "Asi bych řekla něco jako: Mějte hezký den!"...
Po chvíli se nálada zase propadá... Další... Další...
Na řadě je paní s "Na shledanou". Když odchází, hlasitě a pomalu zdraví: "Přeju VÁM VŠEM pěkné odpoledne!"
Jako odpověď automaticky několikrát zazní: "Na shledanou!" a jen jednou stejně pomalé a hlasité: "Taky přeju pěkné odpoledne!"
Byla jsem ráda, když jsme skončili. Pro nás to dopadlo dobře, takže nebyl důvod k žádné panice...
Akorát ten pocit, že "ty lidi" byli jak na cestě na jatka nebo do plynu, ten mi zůstal v hlavě ještě hoooodně dlouho...
