Je konec zdaňovacího období. Jako každý rok jsem se ujala úkolu oběhnout „administrativní kolečko“ pro daňového poplatníka z rodiny. Čekala mne návštěva finančáku, zdravotní pojišťovny i sociálky. Maraton začíná. Pevné nervy jsou k nezaplacení!
Je pondělí. Zbývá už jen několik dnů.
Chci všechno stihnout za jeden den!
Vyzbrojuju se bagetou, banány, vodou a dalšími dobrůtkami. Ve frontě se to může hodit!
Uvažovala jsem i o rybářské sedačce, ale nakonec jsem ji nechala doma.
Odhodlání a dobrá nálada nechybí. Jsem připravena!
Sedám do auta a jedu padesát kilometrů na příslušný finančák.
Musím ale udělat kolečka dvě! Nemám totiž formuláře na důchodové a zdravotní pojištění.
První návštěva je jako průzkum. Jsou to jen papíry, po úřednících zatím nic nechci.
Na sociálce mne zdraví ochranka a rovnou mne směruje dál. V mém případě stačí podatelna. Ochotná úřednice mi vydává vše potřebné.
Už dlouho jsem neviděla na ulici tolik lidí s deskami a papíry v rukou. Všichni putujeme v bermudském trojúhelníku FÚ-VZP-OSSZ.
S kudrnatým pánem se setkávám všude. Jsem rychlejší než on. Sportovní boty a krokoměr v kapse dělají své!
V kavárně na náměstí má několik lidí před sebou povědomé růžové papíry. Vyplňují daňové přiznání! Prý tam normálně tolik lidí nebývá! Připojuju se k nim a zpracovávám potřebné.
A pak už vyrážím do víru okresního města.
Začínám na finančáku. Fronta žádná.
Na podatelně starší pán, vedle sedí za přepážkou kolegyně a rovná nějaká lejstra.
Úředník se usmívá a přebírá daňové přiznání. Rychle ho přelétá pohledem, jestli nic nechybí. Vše v pořádku!
„Buch, buch!“, razítko označí originál i moji kopii.
Hotovo! Razím dál.
Zdravotní pojišťovna. Tři úřednice na přepážkách, další je zavřená. Uvolnila se jedna, jdu k ní. S úsměvem mne prosí, abych přešla k jiné, protože zrovna končí.
Žádný problém.
Vše probíhá v naprostém klidu.
Ptám se, kde jsou fronty. Prý se letos nekonají. A přitom lidí mají vyřízeno mnohem víc než loni.
Pokračuju přes centrum města na sociálku. Opět ochotné úřednice.
Ptám se na žádost o osobní list důchodového zabezpečení. Čekám nasměrování do jiné kanceláře. Úřednice mi říká, ať počkám a za chvíli se vrací s žádostí. Došla pro ni do jiného patra!
Ani jsem se nenadála a maraton skončil! Jsem v cíli! Stačily mi dvě hodiny včetně chození po městě!
Žádný horor!
Za rok zase na shledanou!
Ale ouha! Je tady zádrhel! Zapomněla jsem si vzít číslo účtu finančáku. Není kam poslat daň.
Druhý den jdu na finanční úřad ve větším městě.
Začíná malá pohádka o kohoutkovi a slepičce. Na podatelně neví, prý mám jít do pokladny. Šlapu do prvního poschodí.
Na pokladně neví, ale slečna mi říká číslo další kanceláře.
Jdu tam!
Budou vědět? Ano! Konečně!
Mám číslo a můžu dokončit celý proces!
Všichni byli milí a ochotní, spolupráce jedna radost. Ještě jednou díky!
Milý úředníku, milé úřednice! Je 31. března, poslední den. Chybí hodina nebo dvě, než odbavíte poslední žadatele. Přeju vám pevné nervy a samé usměvavé klienty!
Jaké zkušenosti s daňovým přiznáním a úředníky máte vy???
A co vy, úřednice a úředníci, jaké je to s námi?
