Narvaný novoroční rychlík, cestující málem i na policích na zavazadla... Nedá se téměř dýchat! Průvodčí se zrovna prodral davem do vedlejšího vagónu... Vtom se ozve jasný dívčí hlásek! Ještě že je tu babička!
Přesto cesta probíhá docela poklidně. Sem tam si někdo povídá, pár cestujících pospává... Celkově je unavené ticho rušeno jen cvakotem pražců a občasným hlukem vlaku na protější koleji...
Na čtyřce v polovině vagónu sedí babička se dvěma vnoučaty. Bratříček se sestřičkou se nudí. Už je nebaví ani jíst, ani pít, ani hra na mobilu babičky, ani trochu se prát, trochu se hádat a taky chvíli spát...
Prý že si budou hrát. Sestřička navrhuje tleskačku Měl jsem ženu. Bráška odmítá, tak vnučka oslovuje babičku. Babička hru sice nezná, ale kvůli klidu pasažérů hrát bude.
Vnučka vysvětluje, jak budou tleskat dlaněmi. Spolu oběma, pak pravou, levou, znovu oběma a tak pořád dál, dokud se jedna z nich nesplete...
Babička se moc nadšeně netváří, ale co by neudělala pro vnučku!
Prý že to zkusí...
Připravuje dlaně a pro jistotu ještě jednou opakuje pravidla...
Vagónem se nadšeně nese jasný dívčí hlásek a obě tleskají do rytmu říkanky:
„Měl jsem že-nu,
ne-mě-la mě rá-da...“
Na tvářích cestujících se objevují pokradmé úsměvy...
Neposlouchat nejde!
„Měl jsem dru-hou,
Mě-la ka-ma-rá-da...“
Nastává všeobecné veselí!
Co bude dál???
„Měl jsem tře-tí,
mě-la hod-ně dě-tí!“
Kolik že těch žen vlastně bude?
„Měl jsem pá-tou,
cho-di-la s mým tá-tou...“
Konec hry!
Babička to spletla, vnoučata mají radost!
Sleduji zvědavé oči okolo. Všichni chtějí vědět, jak to s tím zoufalcem vlastně dopadlo!
Naštěstí vnučka přesvědčuje babičku, že budou hrát znovu.
První žena...
Druhá...
Třetí...
Čtvrtou zase přeskakuje...
Pátá...
„Měl jsem šes-tou,
by-la mou ne-věs-tou...“
A babička zase kazí!
Obočí se tázavě zvedají...
Vzal si tu šestou nebo ne???
Babička už ve hře nepokračuje, nechce se jí dělat divadlo všem okolo...
Radši vnoučatům krájí jablko na osminky...
Děti jí na to skočí, kousají jablíčko, situace se uklidňuje...
Po chvíli se vnučka rozhlíží kolem, je vidět, jak jí to v hlavě šrotuje...
Strká do babičky loktem a (dětsky hlasitě na celý vagón) jí šeptá do ucha:
„Babi, a proč se všichni kolem tak divně usmívají?!?“
Babička se rozpačitě rozhlédne a po chvíli přemýšlení vybrusluje ze situace: „Protože jsou všichni šťastní!!!“
V tom vlaku to zní docela legračně, je to jak v nějaké sektě... Úsměvy jsou ještě širší (samozřejmě nikdo jejich rozhovor neposlouchá!), jeden týnejdžr hlasitě vyprskne...
Babička se tedy opravuje: „No, všichni jsou spokojení!“
Vnučka chvíli zkoumá babiččinu odpověď a po chvíli souhlasně kývne...
Nikdo vnučce neprozradí, že důvodem všeobecného veselí byl text té nevinné dětské hry...
Celá akce má ale dohru: po několika minutách slyším z vedlejší čtyřky zvučný hlas asi desetiletého chlapce: „Dědo, a co se vlastně stalo s tou čtvrtou ženou???“
Dědeček je v rozpacích (dědečkové přece ví všechno!), ale naštěstí se odpověď nabízí sama: „Honzíku, bohužel to nezjistíme, protože holčička s babičkou vystoupily na minulé zastávce...“
Ve vagónu pořád vládne veselí, jen dvě Italky vůbec netuší, vo co gou!
---
PS. A též... ...o holčičkách, klučících i babičkách...
Jsou mi tři! A just to tak bude!
Malý holčičky to maj prostě těžký!
K čemu anděl potřebuje lubrikační gel???
A cenu dostává - naše babička!
