Důrazně to prohlásila Marta a ještě si k tomu mohutně odplivla! Stáli jsme na kopci a sledovali dálnici v údolí. Vrtalo mi hlavou, co Martu, jindy distingovanou dámu, vedlo k takovému prohlášení! To se k ní ale vůbec nehodilo!
Pod kopcem jelo jedno auto za druhým a hluk se nesl až k nám. Právě se začala tvořit kolona a nějaký naštvaný řidič spustil klaksonový koncert!
Petr stál Martě za zády a dělal na mne opičky. Jasně že tak, aby to Marta neviděla! Reagoval na slovo, které by se spíš hodilo do čtvrté cenové skupiny a ne do jejích úst!
Marta stála opřená o zábradlí a pozorovala hromadící se auta. Právě se vrátila do rodné hroudy a těšila se na zaslouženou dovolenou. Na můj tázavý pohled se nadechla a pomalu spustila:
"Jela jsem teď domů. Mých obvyklých 800 kilometrů. Cestou střídavě pršelo, byla vichřice a taky sluníčko. Jak dubnové počasí!
Jezdím radši v neděli, to aspoň nejedou kamiony a dálnice přes Německo je jakžtakž volná. Normálně!
Jenže byl poslední prázdninový víkend. Říkala jsem si, že v Německu už většinou prázdniny skončily a proto bude klid. Jenže jsem se škaredě spletla! Takový provoz už jsem fakt dlouho neviděla!
Tolik karavanů a obytných přívěsů nebylo na cestách už léta! A že jich už pár jezdím!
Myslela jsem, že kdyžtak pojedou v protisměru a já budu v pohodě! Jenže to vypadalo, že se zvedlo celé Holandsko a hodlá emigrovat do Česka nebo na Ukrajinu!
Místo kolon kamionů jsem míjela kolony bydlíků! Všechny měly nálepku maximální rychlosti 100 km a tak jich jelo za sebou i deset.
Fakt super bylo, když třeba ten devátý se rozhodl, že těch osm před ním jede pomalu a že je tedy radši předjede. Hodil blinkr, vybočil a začal předjíždět!
Sám jel heroických 105, takže celý proces předjíždění mu trval třeba i deset minut. Samozřejmě i my všichni jsme pak okamžitě jeli taky 105!", čílila se Marta.
Petr celou dobu výrazně gestikuloval a pantomimicky Martu parodoval! Šlo mu to skvěle!
Akorát já jsem moc skvěle nevypadala! Smát jsem se nemohla, aby si Marta nemyslela, že se vysmívám jejímu dálničnímu neštěstí.
Účastně jsem přikyvovala, ale zároveň jsem se snažila Martě pohledem naznačit, aby se otočila.
Naštěstí si rozumíme i beze slov a tak se Marta obrátila zrovna v momentě, kdy Petr širokými gesty předváděl, že je obytný přívěs a postrkoval před sebou další - pána, co byl na vyhlídce s malým synem. Oba se zapojili do hry a hráli vesele s Petrem! Synek představoval řidiče auta tatínkova přívěsu a točil imaginárním volantem. Všichni tři se skvěle bavili. Zrovna zahýbali do levotočivé zatáčky.
Marta je chvíli nevěřícně pozorovala, ale pak se přidala taky! Byla motorkářka a proplétala se mezi nimi!
Už se smála a jen dodala: "Naštěstí pak další kolona jela stošedesátkou a to už byla pohoda. Na Rozvadově jsem měla průměrnou rychlost 118 km/hod a domů jsem to dala za osm a půl hodiny. To patří k lepším časům.
Do mého smutného rekordu 13,5 hodiny to má zatraceně daleko, takže se vlastně nic nestalo!"
A do hry na pomyslnou dálnici přidala i troubení!
---
PS. Dálnice je pořád stejná, jen kulisy a lidé se mění...
Nedala mě vyčůrat! Ani jsem nedostal najíst!
Aquaplaning? To je přece: "Pozor, srnky!"
A tebe, ty černochu, strčím taky do lochu!
