Někdy je úplně jedno, kde se ta chvíle odehrává! Západ je prostě Západ a Východ je prostě jen Východ! Češka v západní cizině nebo Ukrajinec v Česku - oba mohou být v úplně stejné situaci! Respekt si ale zaslouží každý!
Tohle kafíčko nebylo tak veselé jako jindy... ...a současná situace to nijak neulehčovala...
Irena žije v západní zemi už drahně let, ale teď si často připomíná svoje pocity, když sem tenkrát přijela. Co na tom, že získala prestižní místo, měla dlouhodobou smlouvu, skvělý plat? Pořád byla jen "ta z Východu"!
Českou republiku nikdo neznal a tak často byla z Čečny. A vysvětlovala kolem dokola, že u nich opravdu není válka a že její domovská země žije normální život...
"Legrační byly situace, kdy si mne lidé nedokázali nikam zařadit. A díky příjmení s koncovkou "-ová" jsem většinou dostala jen otázku "Jak se máte v Polsku?". To byla jediná země, co někteří zpoza železné opony znali. Mysleli si, že jsem uklízečka, protože ve svém okolí znali polského instalatéra a to se jim přece jen pro ženskou moc nehodilo. A tak jsem trpělivě vysvětlovala znovu a znovu, odkud to vlastně jsem.
A občas ty podezíravé pohledy, abych jim náhodou něco neukradla a taky prohlížení batohu v obchodě, jestli tajně nepronáším třeba tři jabka! Jenom proto, že jsem mluvila s divným přízvukem!
Často jsem si připadala, že jsem jako Ukrajinka nebo Vietnamka v Česku, kde na ně taky řada lidí pořád kouká skrz prsty. A přitom to můžou být vysokoškoláci, co se zrovna učí místní jazyk, ale zatím dělají podřadnou práci, aby měli na chleba. Třeba právě uklízí nebo něco montují na pásu v továrně. Nebo od rána do noci stojí ve večerce.
Ach jo, občas jsem měla pocit, že jsem v hale plné Sergejů!", smutně si povzdychla Irena...
...a povzdychla si ještě jednou: "Ale na té Sergejské straně!"
"Cože???", ptám se: "To je nějaký vtip???"
"Bohužel ne," pousmála se Irena: "Známý pracuje ve firmě, kde je české vedení, ale ve skladu pracuje spousta Ukrajinců. Češi tu práci dělat nechtějí a tak bylo nutné se poohlédnout na Východě.
Akorát se pořád střídali, protože mají jen možnost krátkodobých víz. A jeden ze šéfů bohužel nebyl ani schopen – nebo ochoten – zapamatovat si jména nováčků a tak pro něj všichni jsou Sergejové. Co na tom, že se jmenují Oleksandr, Maxim nebo Dmitro?
Na to jsem neměla žádný komentář, když mi to říkal. Co k tomu dodat?", pomalu mluvila Irena: "Nejhorší ale je, že jim nikdo nepomůže. Když si budou stěžovat, tak jim pak nedají další smlouvu. A tu potřebují kvůli rodině."
Chvíli jsme tiše seděly a koukaly oknem ven na luxusní bouráky a dobře oblečené lidi, kteří procházeli kolem kavárny.
"Víš, co je na tom nejhorší?", dodala Irena: "Že tihle cizinci, a já se tam počítám taky, protože si moc dobře pamatuju ten pocit, když na mne koukali, jako bych spadla z palmy... ...že tihle cizinci necítí od domácích obyvatel respekt.
Já osobně jsem si ho vydobyla brzo, takže to bylo OK, ale měla jsem to mnohem jednodušší. Měla jsem stálou smlouvu, ukázala výsledky a nebála se ozvat!
No a teď v téhle těžké době, teď je třeba respektu dvojnásob! Nikdo není méněcenný chudák nebo migrant vyvrhel, ale ČLOVĚK! A respekt si zaslouží každý! Pořád!"
---
PS. Vztahy mezi lidmi občas skřípou...
Jsi cizinka? Tu kreditku jsi určitě ukradla!
Jsi cizinka? Tak ti zkontroluju toaletní papír!
Jsi cizinka? Tak naval tři výplatky! A pracovní smlouvu taky!
