Jitko a to je prave ono. U vas byla laska a to ostatni. Jako dobrovolnik pracuju i s detma v detskych domovech a casto jsem rad, ze ty deti jsou doma "tam" a ne u jejich "rodicu". To jsou pribehy. To byste koukala...

Marku, to vám věřím. Do děcáku jsme docházeli a brávali si děti domů, takže nás kolikrát nebylo jen sedm. Několik příběhů jsem z jejich úst vyslechla a dodnes mě mrazí. Moc díky za příspěvek

Moje první dcera Janka měla téměř tři roky, kdy se mi mělo narodit druhé mimino. V té době nebyl ultrazvuk, ale na to malé jsme se všichni těšili. Měla jsem strach: "Mami, bojím se, že, to miminko nebudu mít tolik ráda jako Janinku!". Mamka mi řekla: "Každá máma, i kdyby měla tucet dětí, každé má stejně ráda!"

"ono to dítě, ač má třeba všechno po materiální stránce,  s věkem stejně pozná, že ve vztahu  rodičů k němu  chybí cosi ryzího a začne pochybovat" - tolik citace z jednoho příspěvku. Já však věřím, že děcko v jistých (asi bohužel ne vždy) okolnostech to ryzí pozná a pochybovat nezačne. Nevím, nemám ani zprostředkované znalosti. Ale Jitušce přeji krásný život. Maminka bude bezpochyby dlouho trpět, je-li soudná, ale vědomí, že děťátku se dostane náležité péče, kterou nemůže v současné době poskytnout, ji snad uspokojí. Takových případů je v historii hodně.

Jano, krásný příspěvek, díky Ti za něj moc

Taky si vůbec netroufám spekulovat o tom, proč ta matka volila tuto možnost. Doufejme, že pro tu holčičku udělala to nejlepší, co za daných okolností mohla. Jitko, ve tvé úvaze je taky myšlenka, že dnes to není jako dříve, kdy měly rodiny běžně spoustu dětí a zvládly je. Co je dnes jako dříve?  Pro někoho dnes může být problém mít více jak jedno dítě a jeho důvody nemusí být jen sobecké.

Díky za článek.

Pavlo, já díky tobě, za příspěvek a za přízeň

Co k tomu říct???

Zuzi, no právě!zdravím

Díky

Jitko, je to , pro mě nepředstavitelné, že bych se vzdala dítěte. Jitušce držím palce, aby byla skutečně milována a ne jenom vychována, to totiž nestačí, ono to dítě, ač má třeba všechno po materiální stránce,  s věkem stejně pozná, že ve vztahu  rodičů k němu  chybí cosi ryzího a začne pochybovat, zda jeho rodiče jsou opravdu vlastní. Dle mého názoru je potřeba toto dítěti vysvětlit v poměrně raném věku, tak to prostě je a my tě máme rádi, jinak je zde nebezpečí, že v pozdějším věku , hlavně v pubertě, by se adoptivní rodiče mohli dočkat lecčeho. Je to však hodně diskutabilní, říct či neříct.

Tak ať se Jitušce zadaří. Matku si však netroufám hodnotit, neznám okolnosti, mohla se dostat do situace, kdy se s těžkým srdcem dítěte vzdala s nadějí, že se bude mít lépe. Anebo .....

Soňo, díky moc za příspěvek. 

Jitko, když odejde matka od dítěte, a zanechá ho svému osudu, je to asi to nejhorší, co mohla udělat...  Omluvit ji mohou leda vyloženě krajní případy, např. ohrožení jeho života (např. ve válce). Nejsem praktikující křesťanka, ale líbí se mi myšlenka z bible,  že dítě není majetkem rodičů, ale jen jim ho svěřil  do péče Bůh.  Je to pro ně vlastně dar,  jako dar to mají brát a o něho pečovat. Ovšem, některé matky, ani otcové, si toho neváží, čili si ho nezaslouží. Pocházím také z větší rodiny,  mám tři sourozence - a dodnes to, že jsem vyrůstala v početnější rodině, považuji za štěstí... 

Mirko, moc Ti děkuji za příspěvek, cítím to stejně tak 

Jitko

Jitko ahoj a .

Jiří, díky