Důchodkyně na koštěti

To jsem prosím momentálně já. Někdy se to tak vyvrbí, Vánoce jsou doslova za dveřmi. Já ale kmitám všude jinde, jen ne doma.

Když jsem před časem souhlasně kývla na dočasný návrat do školní kuchyně, netušila jsem, že nastane ještě jeden překvapivý okamžik.

"Jitko, zase mám problém", sdělil příchozí nadřízený mezi dveřmi školní kuchyně a otřel si zpocené čelo. "Onemocněla uklízečka, co myslíš, zvládla bys i ten úklid?" V duchu jsem proklela chytré hlavy, které zřejmě jen tak od stolu vymyslely snižování stavu těchto profesí, kvůli čemu jsem raději odešla do předčasného důchodu. Je to sice pár let zpět, ale škola se kupodivu nezmenšila, jenom má jediná uklízečka práce, inu, jako na kostele. Proto jsem slíbila tu pomoc, protože "sliby se maj plnit nejen o Vánocích", ale jen s podmínkou, že do konce roku.

Tak jsem po šesti letech vstoupila do míst, která jsem důvěrně znala, kachličku za kachličkou, dlouhé chodby, procházím i po jednotlivých třídách. S kbelíkem v jedné ruce, s koštětem v druhé. Připadám si trošku jako Fany a potají zkouším její známý taneček se zaručeným čističem. Nikdo mě přece nevidí, škola už zeje prázdnotou. Mládež už pospíchala domů, a já si jen tak lehce povzdechnu nad odpadky, které lovím zastrčené všude možně i v radiátorech a smetávám hojnou podestýlku pod lavicemi. Tak tohle fakt nepamatuju! Tolik pytlů odpadků?  Vzpomněla jsem si na kolegyni, která mi líčila střet s trojicí žáků, když je napomenula při odhození pomerančů na zem.

"Od toho jste uklízečka, né?" A tak si jen tak pro sebe v duchu říkám. Nebylo by někdy na škodu, kdyby se tu občas objevil třeba takový Igor Hnízdo a po chlapsku si vzájemně popovídali. Raději však vezmu koště do ruky a sjíždím chodby odshora až dolů. Zastavím se na záchodech, které taky nezklamou. Vymotané ruličky toaleťáku, který se vine jako cestička ke hradu. A co zrcadlo, jak na tom po těch letech asi je? Zrcadlo, stejně jako před lety, je důkladně postříkáno tekutým mýdlem. Celkem hezký obrazec, pomyslím si. A že by chyběly namočené koule toaletního papíru na stropě? Tomu nevěřím! Ale i ty jsem objevila. Hezky rovnoměrně usazené, po všech rozích. A co žvýkačky, jak na tom asi žactvo je? Žvýká se ještě vůbec? Hurá, ani to nezklamalo! Nalézám je jako tehdy, před léty. Hezky přilepené vespod lavic, sem tam vyplivnuté na záchodech. Tak tady to důvěrně znám, ulevím si.

Ale kupodivu se nad tím vším usmívám a sním. Je to jako dežaví. Tohle jsem už přece kdysi prožila, já, obyčejná uklízečka.