Velké pušky pro obranu velkých demokracií I

Po druhé světové válce se západní spojenci rozhodli vybavit své vojáky automatickou puškou. V čele iniciativy stály USA, kde musí být všechno velké. Kapitola z dějin útočných pušek

Pořádná puška pro skutečné muže a neskutečné ženy(vojačka Bundeswehr s H&K G3)

Jsme v USA padesátých let, zemi neomezených možností. Velká země, velká auta, velké lednice , velké burgery. Kdyby měli Američané rádi zahradní trpaslíky, jistě by měřili alespoň šest stop. V atmosféře"větší zanamená lepší" vývoj útočné pušky naráží na zásadní problém. Stvořit útočnou pušku znamená zmenšit stávající pěchotní pušky, snížit jejich rozměry, hmotnost i výkon. 

Po druhé světové válce to nebylo jako po té první, kdy řada lidí věřila, že konečně všichni dostanou rozum a časy velkých válek skončily.

Svět se polarizoval na kapitalistický a socialistický tábor. Spojenci se rychle změnili v nepřátele a začínalo období vzájemných naschválů a harašení zbraněmi. Začínala studená válka. Sovětská zbrojní výroba rozběhlá ve válce na neuvěřitelné obrátky nijak zvláště nezpomalovala. Místo důrazu na stavební a zemědělské stroje potřebné k obnově země centrálně plánovaná ekonomika kladla přehnaný důraz na  vývoj a produkci tanků a jiných nástrojů ničení.  Co se týká konvenčních sil tak i když byl SSSR válkou vyčerpaný, kdyby na to přišlo, nebylo těsně po WW II v Eurasii nic a nikdo, co by dokázalo vojska se symbolem rudé hvězdy zastavit. Žádný velký oddechový čas se nekonal a obě strany plynule navazovaly na válečné zkušenosti. Krom jiného začalo přezbrojování pěchoty pokročilejšími puškami.  Sověti začali vybavovat své vojáky útočnou puškou AK 47 velmi brzy po válce. Ale samozřejmě západ se také snažil zvýšit palebnou sílu své pěchoty. Komerčně orientované ekonomiky nekladly až takový důraz na zbrojení takže nové pušky se objevovaly později než v SSSR. A také byly jinak pojaté. 

Ostrostřelci kontra kropiči.

Již na začátku dvacátého století se začal ve válečnictví objevovat pojem „nasycení prostoru palbou“. Více kulek ve vzduchu znamená podle tohoto konceptu převahu(za samozřejmost se považuje, že letí správným směrem).

Britský „Tommy“ dokázal vést rychlopalbu ze své opakovačky Enfield, když zaopakoval závěrem jediným plavmým pohybem tlakem dlaně. V extrémním případě ani nesundával ruku z kliky závěru, spoušť mačkal malíkem a díky v té době neskutečné rychlosti bojové palby až kolem 50 ran za minutu dokázal bojovat proti přečíslení v koloniálních střetech. Britové však málo využívali kulomety, takže takoví vynikající střelci byli spíš nutností než výhodou.

Ve štěkotu kulometů během první světové války skončila jedna epocha válečnictví, naplnění prostoru kulkami blokovalo postup pěchoty a vedlo k zákopové válce.

Ve druhé světové válce problém překonání zákopů hájených pěchotou vyřešila těžká technika a válka se stala znovu pohyblivou. Vývoj pěchotních zbraní pokračoval, bylo více automatických a samonabíjecích typů. Převažující zbraní pěšího střelce však byla kromě US army stále opakovačka. Po WW II bylo jasné, že opakovačky definitivně končí a začíná éra automatů.

Koncept nasycení prostoru palbou velí střílet hodně a nést si hodně nábojů. To jasně preferuje útočnou pušku. Zbraň je lehčí, střelivo také a puška je při střelbě dobře kontrolovatelná. Jenomže je tento názor v souladu s realitou? Podle zkušeností z druhé světové války ano, zásah kulkou byl často podobný zásahu střepinou dělostřeleckého granátu, nic adresného, z hlediska zasaženého zkrátka pracovní úraz kvůli pobytu ve  smrtelně nebezpečném prostoru, toho prostoru, který protivník nasycuje svou palbou.

Stále však někteří vysoce postavení vojáci trvali na potřebě silné dalekonosné pušky, která by umožnila vynikajícím střelců naplno využít své schopnosti.

Evropské kapitalistické státy pod vlivem německé sturmgewehr a válečných zkušeností přijaly myšlenku, že nové pušky budou používat slabší náboje než stávající. Tíhly k útočným puškám. V USA měli na jiný názor na to čím má pěšák střílet. USA to je tradiční země ostrostřelců, proto sice pochopili, jak sturmgewehr funguje, ale nepochopili proč tak funguje.

Historie USA jsou ,krom jiných důležitějších věcí, světlé chvilky pěchotní pušky. Ve válce o nezávislost nasazení dlouhých pušek s drážkovaným vývrtem umožnilo tehdy nevídanou přesnost. Povstalci z řad lovců a hraničářů přestříleli britské červenokabátníky a selektivně zabíjeli velitele, čímž uváděli protivníka ve zmatek. V americké občanské válce již byly pěchotní pušky s drážkovanou hlavní rozšířené, ostrostřelci dostřelili dále než polní děla a tak pěchotní pušky ovládaly bojiště. Archetyp hraničáře s dlouhou puškou, který zasahuje na sto yardů symboly na hracích kartách moc nejde dohromady s takovými pojmy jako krycí palba, či nasycení prostoru palbou. Zodpovědní činitelé stále lpěli na představě střeleckého mistrovství amerického pěšáka a silné dalekonosné pušce pro něj. Představovali si, že vynikající střelecké dovednosti amerických pěšáků povedou k tomu, že budou zabíjet na delší vzdálenosti než protivník a tím získají důležitou výhodu. Přicházely sice zprávy o vyzbrojování východních armád útočnou puškou Avtomat Kalašnikova , ale nikdo je nedokázal správně interpretovat. AK byl vnímán jako lepší samopal, něco co se hodí pro taktiku lidských vln v sovětském stylu, zbraň která by vynikající spojenecké střelce nutně omezovala svým malým dostřelem.   

Bohužel, tím US velitelé dokazovali nepochopení konceptu nasycení prostoru palbou. Toto totiž neznamená střílení pánubohu do oken, ale mířenou rychlopalbu nebo mířenou palbu dávkami. Pěšák s sebou rozhodně nenese tolik nábojů, aby mohl nasytit palbou celý svět, musí pokrýt prostor kde se protivník nachází nebo alespoň kde se nejspíše nachází. Pokud střelec přímo nevidí protivníka, míří do prostoru kde vidí pohyb, nebo kam viděl protivníky se ukrýt, kde viděl výšlehy zbraní apod. I pro dobrého střelce znamená správně vedená rychlopalba vyšší rozptyl, ale pro špatného znamená rychlopalba míjení cíle. Koncept nasycení prostoru palbou neznamená rezignaci na střelecké dovednosti, ale nutnost danou podmínkami na bitevním poli, kde na opravdu přesnou střelbu často nejsou podmínky. Protivník se maskuje a kryje, někdy je potřeba bojovat proti přečíslení, a navíc kolem létá spousta kulek.  Na moderním bojišti se často nedá vést opravdu přesná mířená střelba. Cíle buď nejsou pořádně vidět, nebo není čas na pečlivé zamíření. Je třeba pomoci náhodě počtem. Při rychlopalbě se zvýší rozptyl ale s rostoucím počtem výstřelů roste pravděpodobnost zásahu. Pokud se střílí na krátké vzdálenosti větší rozptyl nevadí a voják zvládne více cílů. Při nasycení prostoru palbou také dojde k tomu, že protivník je výrazně omezen ve svých aktivitách to je tzv. umlčovací nebo krycí palba. Počet vystřelených nábojů, ale střeleckou dovednost nenahradí. Pokud si to někdo myslí, vypadá to tak, že na jedné straně se ozývá trrrrt-trrrt-trrrt-trrrt a na druhé dam—dam—dam—dam, po posledním dam—dam nastane ticho.

Náboj pro obranu demokracie.

V USA bylo po válce vše potřebné k vytvoření koncepce útočné pušky s morální životností desítek let. Vznikly studie o účinnosti střelby a byly známé obvyklé vzdálenosti střetu střelců. Byly zprávy o veliké prospěšnosti lehké karabiny M1, která slavila úspěchy díky své pohotovosti a ovladatelnosti. Byl k dispozici hotový náboj středního balistického výkonu .276 Pedersen, který byl před válkou  úspěšně vyzkoušen v prototypové pušce Garand, krom nakomorování stejné s jakou US army absolvovala celou válku.  Vhodný postup byl zadat útočnou pušku pro některý prototypový náboj středního balistického výkonu. Stávající služební náboj 30-06 by pak zůstal odstřelovačům a kulometčíkům. Ale to víme dnes, když je vidět jak šel vývoj. V západním bloku vzniklo hned několik nábojů vhodných pro útočné pušky, 7.92x40 CETME(Španělsko), 7,5x43 French, .280 British. Co se parametrů týká byly to náboje běžných úsťových rychlostí  a energií se pohybovaly spíše v horním pásmu ještě vhodném pro útočné pušky tj cca 2000-2500J. Je zajímavé, že stávající 5.56x45 NATO je často kritizován pro nedostatečný výkon uvažuje se o jeho náhradě náboji 6,5 Grendel nebo 6,8 SPC které jsou výkonově ve stejném ranku jako tyto prototypy z 50. let, hlavně .280 British je hodnocen v literatuře dobře. 

V rámci NATO všichni uznali potřebu společného náboje pro pěchotní zbraně, válečné zkušenosti dokazovaly, že více druhů nábojů s sebou nese velké logistické problémy.

US generálové nedali na poznatky z bojiště a drželi se americké tradice ostrostřelců a nenechali si vnutit náboje středního výkonu, ani americké, ani od spojenců. V roce 1950 proběhly srovnávací zkoušky dvou nejžhavějších kandidátů na nový společný náboj ve hře byl právě .280 British(7x43mm) se středním balistickým výkonem a prototyp T65 s výkonem plnohodnotného puškového náboje. Výkonný T65 byl shledán jako lepší kvůli lepší balistice(rozumějte plošší křivka). Dále kvůli lepší průbojnosti a dostřelu, aby ne, když byl o více jak 1/3 silnější. Británie sice prosazovala svůj náboj, leč nepovedlo se. USA byly nejvlivnějším členem NATO a našly si své důvody, proč je T65 to nejlepší. Ostatním členům NATO nezbylo, než respektovat americké rozhodnutí. Zvítězil koncept, že větší znamená lepší. 

T65 následně prošel "zušlechtěním". Belgická firma FN při rekonstrukci své pušky FAL pro tento náboj nebyla spokojena s jeho přesností. Osadili ho tedy jinou střelou, balistika se dále zlepšila. 

Novým nábojem NATO se r. 1957 stal T65 pojmenovaný jako 7.62X51 NATO neboli v civilní verzi .308 Winchester. Tento náboj je v podstatě o půl palce zkrácený náboj 30-06 Springfield, se kterým USA vybojovaly obě světové války. Nevykládejte si vznik tohoto náboje jako nějaký nepovedený pokus o vytvoření náboje středního balistického výkonu. Jde o snahu náboj co nejvíce zmenšit při zachování výkonu. S novými typy prachu se sférickými zrny  bylo možno dostat více výkonu na jednotku objemu nábojnice. 7.62x51 NATO je rozměry kompaktní ale výkony plnohodnotný puškový náboj. 

Do rukou pěšáků se měl znovu dostat náboj vhodný pro mířenou střelbu za hranicí viditelnosti prostým okem. Měl být zachován stávající stav, ale opakovací a samonabíjecí typy měly být nahrazeny automaty. S přesnou puškou na 7.62x51 NATO lze vést mířenou palbu proti lidem na vzdálenosti až něco přes kilometr. 

Faktem je, že konkurenční .280 British také není žádný terčový náboj na závody dorostenců. Díky poměrně těžké střele totiž generuje dle kalkulací zpětný ráz přibližně o 10% menší než 7.62 NATO.  Nejlepší recept na snížení zpětného rázu je totiž lehká střela letící vysokou rychlostí. Zase je pravda, že detaily laborace .280 British se nikdo zas tak nezabýval, když byl odmítnut. Nová laborace s lehčí střelou by třeba dělala divy...

7,62x51 NATO/.308 Winchester je povedený náboj, o čemž svědčí půlstoletí působení v ozbrojených silách bez výhrad vůči němu. Stejně tak lovci a sportovní střelci ho hojně využívají. Z hlediska lovce, je původní dlouhý 30-06 Springfield přece jen lepší protože je univerzálnější a spektrum možných laborací sahá od menší škodné po grizliho. Pro vojenské využití, kdy se šetří hmotnost i cena, je ale nový náboj to pravé.

 Stovka volných 7,62X51 NATO váží cca 2,5 kg. Stovka volných 7,62x39 pro útočnou pušku AK 47/AKM váží 1,8 kg. Stovka volných nábojů 5,56x45 NATO pro M16 váží 1,2kg. Dobře zpracovaný zásobník pro vojenskou pušku na 20-30ran váží obvykle  něco mezi 0,15-0,25kg podle typu a kapacity. Pouze první varianty ruských AK měly absurdních 0,6kg.

Silné a neklidné 

Cílem vývoje v USA bylo vyvinout „lehkou automatickou pušku“. Volba náboje, který dává takové zbrani krátkodobě palebnou sílu standardního lehkého kulometu působí v této souvislosti trochu absurdně. Ale po srovnání s dosavadní armádní automatickou puškou BAR to má logiku. BAR váží podle verze 6-9 kg a vlastnostmi stojí v přechodné zóně mezi puškou a kulometem. 

Průbojnost plnohodnotných puškových nábojů je příkladná a díky svému výkonu mají slušný ranivý efekt i bez snížení stability, či opatření k lepší deformaci či fragmentaci střely. Ale také generují mohutný zpětný ráz a množství tepla. To vše je potřeba zohlednit v konstrukci zbraní. Nové automatické pušky byly dobře zpracované, výkonné, ale náročnější k ovládání. V dávce je dokáže stabilizovat jen fyzicky zdatný a zručný střelec. Jejich účinný dostřel kolem 600m také nedokáže využít každý. 

První testy podobných pušek sice vypadaly nadějně, ale jak s nimi začali zacházet řadoví vojáci ukázalo se, že není úplně jednoduché je zvládnout. Ano tyto zbraně měly dobrou balistiku a dostřel, ale konflitky se často odmítaly odehrát tak, aby se těchto výhod dalo využít. To dolehlo především na USA, které se zapletly do konfliktů v JV Asii plné džunglí. Pouště, stepi(většina Afriky),  velké hory bez lesů(např Afghánistán), to je to pravé bojiště, kde potřebujete velký dostřel a současně až tak nevadí, že puška je poněkud neohrabaná. USA otočily velmi záhy, nejprve byla zrušena možnost dávek u jejich pušky M14. A roku 1967 přezbrojily USA na útočnou pušku M16 s podstatně menším zpětným rázem. M 14 se neudržela jako hlavní zbraň US pěšáka ani deset let. 

Ostatní státy NATO jistě USA neděkovaly, nejprve jim byl vnucen zbytečně silný náboj. Poté co si pořídily nové automatické pušky, zjistily, že to byla skoro zbytečná epizoda. Ale své silné automatické pušky si někteří členové NATO ponechali mnohem déle než USA, např Němci až do devadesátých let, Norové je mají dodnes.      

Také takové zbraně podle některých ani útočné pušky nejsou. V anglických textech jim někde říkají  battle rifle(nejblíže je asi překlad vojenská puška) zatímco zbraně na náboj středního výkonu jsou označovány jako assault rifle(útočná puška).  Pokud má někdo terminologické  pochyby, může v češtině zvolit obecné označení "vojenská autmatická puška", ale "útočná puška" obvykle projde také. Přílišnou honbou za terminologií, by také nemusel zbýt čas na vlastní zbraně.

Automatické pušky v ráži 7,62 NATO mají naprosto stejnou ergonomii a funkční uspořádání jako útočné pušky. Liší se jen výkonem, jsou přizpůsobeny silnému náboji a žáru, který generuje. Jsou těžší a masivnější než plnohodnotné útočné pušky. Také mívají obvykle menší kapacitu zásobníku(20) protože střelba dávkou se používá zřídka. Nicméně lze je snadno překonstruovat na slabší náboje a tím z nich udělat útočné pušky v pravém slova smyslu. Toto ukazuje přestavba H&K G3 na G33, nebo FN CAL což je slabší varianta FN FAL.

Závěrem

Využít naplno automatikou pušku na 7,62 NATO může jenom zručný a fyzicky silný střelec. Pronese se, kope, zdvihá. Na hranici účinného dostřelu se postava jeví dost maličká a už vlastně ani nerozeznáte barvu oděvu. Střílet je třeba disciplinovaně, neboť zbraň se snadno přehřeje. Stovka volných nábojů váží 2,5kg. Uširvoucí rachot 7,62 NATO při střelbě v uzavřených prostorách je jen taková třešnička na dortu. Tyto zbraně se dnes v bitvách příliš nepoužívají. Pokud ano, uplatňují se především na otevřeném bojišti, kde účinný dostřel útočné pušky nemusí stačit. Cení se jejich dostřel, dobrý zastavovací efekt a průbojnost.  Bojovou hodnotu tady zvýší doplňky, především optický zaměřovač a dvojnožka. Kompenzátor zdvihu je dobrý doplněk ke každé moderní vojenské pušce a tyto silné zbraně opravdu hodně potřebují stabilizaci při rychlopalbě a dávkách. Menší pohotovost, vyšší hmotnost a menší hustota palby je nutná cena za vysoký výkon.

Pokud dojde na sportovní vyžití, vězte, že v akčních disciplínách získáte kvůli náboji vysoký faktor a určitě se vám nestane, že by nějaký hůře vyvážený padací terč nechtěl jít po zásahu dolů.

Pokud jste stále ještě neodpadli, buďte ve střehu.Téma se dalo nenásilně rozdělit na dva bloky a proto příští díl věnovaný konkrétním typům těchto zbraní bude bude v úterý navečer.

Přidáno mnohem později: bohužel druhý díl stále není, protože při porcování čánku jsem o něho svojí chybou kompletně přišel a píši ho znovu...