Volný cyklus o zbraních a boji. Obecná úvaha o obraně a útoku v boji jednotlivců, jakou roli tam hrají osobní zbraně. O spojení "útočná zbraň" které se sem tam používá a jak dělit zbraně.
Poznámka do začátku: článek je obecný, neřeší pojem přiměřenosti obrany, spojení oprávněný zájem není vztaženo k jakémukoli reálnému právnímu systému.
Pojem útok je poněkud vágní, je to v podstatě aktivní výpad proti napadenému. Klíčem je pojem aktivní, útočník drží iniciativu. Obránce je díky tomu v nevýhodě, protože pouze reaguje na akce útočníka a tím se mu zužují možnosti. Pojem útok je vícevrstevný, z taktického hlediska útočí ten kdo zrovna vede výpad. Obránce odrazí první výpad,pak převezme iniciativu vede vlastní výpad a je z taktického hlediska v útoku, přesto o něm budeme mluvit jako o obránci až do ukončení střetu. V tom nejobecnějším smyslu útok znamená násilné narušení nějakého klidového stavu. Třetí vrstva slova útok je pak ta eticko právní jako napadení něčích oprávněných zájmů. Ty mohou být napadeny bez boje a ten kdo tyto oprávněné zájmy hájí silou pak otevře boj. Vede první aktivní výpad a stejně bude často označen jako obránce.Útočník je ten kdo si boj vynutil, kdo narušil status quo. Obránce pak bojuje přestože nechce, ale potřebuje hájit své oprávněné zájmy silou.
A ta eticko-právní vrstva je, jako všechno u práva trochu nevyzpytatelná. Pokud se obořím na zloděje, který bere můj majetek jsem sice z taktického hlediska v útoku, ale je to obrana mých oprávněných zájmů-majetku. Pokud tohoto zloděje střelím zatímco utíká bez kořisti, je to jistě rozumné preventivní opatření, ale kdo je tady útočník? Bude záležet místním právu. Možná právě bráním sebe a celou společnost před lapky, ale možná také útočím na člověka který již nic neporušuje a tím by se naše role obrátily. Já budu útočník a zloděj opětující palbu obránce. A co zásahová jednostka jednotka vysvobozující rukojmí? Z taktického hlediska v útoku, brání ovšem oprávněné zájmy rukojmích a společnosti jako celku. Jako obránci ovšem označeni nebudou. V pojmech obrana a útok je malebný chaos. To ztěžuje dorozumění při diskuzích o této prolematice. Obrana a útok jsou nedílnou součástí jednoho děje-boje.
Vzhůru do ulic. Dojde li v civilním životě k nečekanému boji, je to stejné jako v bitvě: útočník si vybral místo, čas, mohl soustředit síly aby přečíslil obránce a samozřejmě drží iniciativu. Pro vojáky i civilisty platí poučka, že proti dokonale připravenému útoku není obrana. Většina útoků naštěstí pro obránce bývá připravena(pokud nějaké přípravy byly) hrubě nedokonale. Jedním z hlavních důvodů samozřejmě bývá neznalost síly protivníka. Aby obránce obstál musí vyrovnat výše uvedené nevýhody a iniciativu převzít. Dokud útočník nezahájil svou akci, neměl obránce žádnou potřebu bojovat. Cílem obránce je ochránit své oprávněné zájmy, které byly před tím napadeny, jakmile již nejsou v ohrožení obránce ukončí boj.
Útočník realizuje své cíle, zatímco obránce dělá jen to co je potřeba, obránce bojuje vynuceně. Obránce ale bojuje s libovolnou intenzitou a možná bude muset útočníkovi způsobit nemalou újmu.Pokud první protiakce obránce nebude dostatečná, vystavuje se riziku dalších výpadů. Je ale stejně dobře možné, že po změně taktické situace se útočník sám dá na ústup.
Představte si, situaci: Dva zlouni obtěžují servírku v hospodě, je to zlé, už dostala první facku a bude ještě hůř, její přítel se ji rozhodne dostat z obtíží.
Pan Mistr v klidu přistoupí a zdvořile zlouny požádá aby přestali, omluvili se dámě, zaplatili a odešli, zlouni ho obstoupí vytasí obušky a než se nadějí, jsou na zemi s vyraženým dechem. Mistr je vyvádí v bolestivém chvatu z hospody.Za uznalého potlesku
Pan Bijec vykřikne ostrou výzvu ovšem spíš formální, hlavně aby celá hospoda slyšela, že neútočí zákeřně, první zloun mnoho nestihne a už leží na zemi z rozbitým obličejem, druhý zloun se chvíli drží ale nakonec smršti ran také podlehne, oba zlouni se sbírají a utíkají. Ovace už nebudou tak veliké
Pan Střízlík sice váhá, ale vidí, že to je s přítelkyní vážné a nikdo jiný nepomůže. Pak hbitě vstává a tiše útočí, první zloun se sice otočí, ale jen proto, aby mu Střízlík obličej rozbil půllitrem a vyřadil ho. Druhý zloun útočí, ale netrefí Střízlíka naplno, vzápětí má od nože těžce poraněnou ruku, otřese to s ním a Střízlík ho bodne do břicha, je vyřízený. První zloun se zdvíhá a Střízlík ho chladnokrevně kopne do hlavy ,teprve teď je vyřazený definitivně. Zavládne otřesené ticho.
Všichni tři nechtěli bojovat, ale museli protože bylo třeba chránit oprávněný zájem-čest a zdraví servírky, všichni vystupují jako obránci v obecném slova smyslu. Pan Mistr praktikuje bojové umění a jeho bojový potenciál je vysoko nad oba zlouny, klidně jim zpočátku ponechal inciativu a čas na přípravu sám v podstatě nazaútočil,svedl sílu proti útočníků proti nim samým. Pan Bijec se umí rvát o něco lépe, než kterýkoli ze zlounů, ale stejně jako oni je hospodký rváč a boj proti dvěma podobným rváčům by mu mohl způsobit problémy. Mnoho inicitaivy tedy zlounům neponechal, potřeboval se bít jeden na jednoho, aby měl dobrou šanci. Pan Střízlík je sice životem protřelý chlap, ale fyzicky je mnohem slabší než zlouni a žádné kouzelné bojové umění nezná, ví že jediná slušná rána od zlounů by ho úplně vyřídila. Musel držet iniciativu naplno od začátku, rozdíly v síle vyrovnat zbraněmi a být nemilosrdný, jen tak mohl obstát. Nejslabší bojovník musel postupoval nejvíc radikálně a udržet si výhodu monentu překvapení. Jeho útok způsobil největší škody. Nejsilnější bojovník vůbec nepotřeboval výhodu útoku a mohl postupovat tak, aby nezpůsobil zranění.To by byly potřeba mnohem horší potíže aby musel lidem lámat kosti a rozbíjet lebky a že to umí.
Obránce potřebuje šance převážit na svou stranu. K převzetí iniciativy pomůže moment překvapení. Patří sem zmatení protivníka, ať už za účelem vyvázání se z boje nebo k otevření prostou pro protiútok. Přímočařejnší ale bude jistě nečekaný manévr nebo nečekaný způsob útoku.(ale pozor běžně řekneme "nečekaný způsob obrany" přestože technicky se jedná o útok), do tohoto patří použití dosud skryté zbraně. Aby obránce mohl na protiútok vůbec pomyslet, musí mít potenciál útočníka vyřadit z boje, alespoň dočasně. Zatím nejspolehlivější způsob je udělat něco proti jeho fyzické celistvosti, beze zbraně nebo s ní. Čím větší intenzita je použita tím lepší je šance že zasažený bude vyřazen. Po bodném poranění hrudníku bude v boji pokračovat méně lidí než po zasažení dráždivým sprejem nebo pěstí.
Začíná se rýsovat výběr vhodné zbraně pro obranu mírovém životě. Skrytě nošená, rychle a snadno použitlená s dostatečnou silou k bleskovému vyřazení protivníka-že vám to připadá jako ideální kombinace pro přepad? Správně! Protože útočníci i obránci potřebují dělat podobné věci-tj v případě potřeby toho druhého rychle vyřídit. I když to často není primárním cílem ani jedné strany. Morální hlediska by si říkala o použití nějakých speciálních zaručeně nesmrtících zbraní, ale těm vždy nějaká důležitá vlastnost chybí. Pro obranu(ovšem technicky protiútok) se zatím nejlépe hodí dost ošklivé nástroje k mrzačení a zabíjení bližních. Zbraně s limitovanou účinností samozřejmě existují, příkladem jsou nože k útoku ostřím, ale bez možnosti bodnout. Při tom, jasná výhoda bude na straně toho, kdo má nůž schopný útoku ostřím i hrotem. Pokud potenciální obránci nosí zbraně se sníženou účinností, je to především výraz jejich humanity, jejich neochoty zabíjet, případně je to důsledek regulace zbraní.
Pojem útočná zbraň jako překlad "offensive weapon" vztažený k osobním zbraním sem začíná trochu pronikat z Velké Británie, kde je restriktivní zbraňová politika "Offensive weapon" je všechno, co dokáže účinně poranit nebo zabít. Je to právnický termín a část politické rétoriky. Tento zahraniční příklad inspiruje k hlubšímu zamyšlení jestli vlastně existuje nějaká správňácká a poctivá zbraň, podle které poznáme ty "hodné". Pokud vyjdeme z obecných principů obrany nelze si dělat velké naděje k jejímu nalezení. Drtivá většina zbraní je vhodná k útoku. První výpad je často vlastní útočníkovi, ale protiútok je normálním chováním toho komu byl vnucen boj. V podstatě možnost útoku je obsažena přímo v obecné představě o zbrani. "Útočná zbraň" vyznívá tak trochu jako "lahváč ve falšce". Takže pokud čteme: "Expandable baton is an offensive weapon" má to v UK smysl. Pokud čteme v českém textu teleskopický obušek je útočná zbraň smysl to nedává především proto, že offensive se přesně nekryje s pojmem útočný. Sousloví se v češtině tedy nehodí k popisu zbraně z hlediska konstrukce ale k popisu aktuální situace, např. jistý řidič byl obviněn, že použil automobil jako útočnou zbraň proti jinému vozu.
Různé zbraně mají různou obrannou a útočnou kapacitu. Například onen obušek je jistě potenciálně smrtící, ale zatímco při krytí proti neozbrojenému i proti jiné chladné zbrani exceluje v útoku je to úderová zbraň, tak má uživatel možnost přece jen regulovat intenzitu. Pokud si ten kdo nechce prolévat krev bude vybírat zbraň určitě obušek zahrne do výběru. Lze někoho trochu praštit, ale je těžké někoho trochu bodnout. Že je to ošklivá věc? No jistě byla vymyšlena proti lidem a ocení ji "zlý" i "hodný". Dýka zase exceluje při útoku zblízka, ale kryje se s ní hůře, že by to konečně byla ta pravá kandidátka na "zlou" zbraň? Možná, ale fyzicky slabší obránce může vsadit vše na moment překvapení a rázný protiútok, protože ví, že by se stejně v delším střetu neudržel. Představa, že obránce má mít limitovaný druh zbraně je pouze konvence až mýtus,podle toho kde kdo žije. Taktická stránka je jasná: obránce je v tísni, bez iniciativy a někdy přečíslen, protiútok je obecně jeden z hlavních postupů jak vyváznout, obránce proto může potřebovat velkou bojovou kapacitu.
Zbraní s minimální obrannou kapacitou je hodně-třeba tlačná dýka nebo pistole se nehodí ke krytí vůbec. Pokud samozřejmě nepočítáte u pistole její mohutný psychologický efekt, který zastavuje některé útočníky sám o sobě. Nezraňujících speciálů je zato jen pár(drážidvý sprej např) Tak není účelné snažit zbraně třídit podle útočné kapacity, protože pak ve skupině "útočných" skončí velmi mnoho typů, zatímco ostatní kolonky budou zít prázdnotou. A díky zmatku v pojmech dojde k tendenci kádrovat účastníky konfliktu podle použité výzbroje. Určitě by to byl krásný přehledný svět, kde agresora neomylně poznáte podle toho, že si nese "útočnou zbraň".
Pokud už by někdo chtěl rozkastovat zbraně pro mírové časy, aby vyčlenil ty "skodlivé" musel by postupovat jinak.
Některé zbraně jsou "příliš ničivé" Třeba plně samočinné zbraně, granáty etc. podle jiného konceptu ale také zbraně které dokáží jen a jen hluboko bodat. Pak by byly "zákeřné" to znamená že se tváří jako neškodné předměty(meč v holi) nebo mají za úkol působit zbytečná zranění a bolest(boxer s hřeby) A poslední skupina zbraní by mohly být "obtížně kontrolovatelné" tj účinné, ale příliš nevyzpytatelné zbraně co často nejsou pod plnou kontrolou uživatele. Např.chladné zbraně s více řetězem spojenými částmi. (kusari gama). To ale vůbec neřeší co s těmi "škodlivými" udělat. Otázka, jak se má státní moc postavit k regulaci zbraní zůstává stále nezodpovězená a je to téma na knihu. Obecný koncept obrany je ovšem před státní mocí často utajen také.
Snaha posuzovat konkrétní situace podle použitých zbraní obvykle odvrací pozornost od lidí a jejich činů k netečnému železu.
