Bojovníkem Vietkongu-blbý kšeft

Portrét známé povstalecké armády na blogu o zbraních a boji.Férové varování blogera: článek má 4500 slov bez dodatků.

Houževnatý bojovník v černém „pyžamu“ se špičatým rýžovým kloboukem a nepostradatelným „ákáčkem“. Náhle udeří a pak se rozplyne v džungli. To je obecná představa o vietnamském gerilovém bojovníkovi za sjednocení země. Málo se ale ví, kolik dřiny za tímto image bylo.

Sami majíce před očima

tvar a podobu nepřítele

zůstaneme mu neviditelní

bez tvaru a bez podoby

Mistr Sun, O válečném umění

Bílý voják, tak jak je vyzbrojen, vybaven a vycvičen, není vhodný do bojů proti partyzánům v asijských lesích a džungli. Francouzi se o to pokusili a ztroskotali. Pochybuji, že americké jednotky by to zvládly podstatně lépe.(….) Nakonec zbývá ještě otevřená otázka, jak dokáže cizí voják rozlišit příslušníka Vietkongu od přátelsky smýšlejícího vietnamského rolníka?

Gen. Maxwell D. Taylor, americký velvyslanec v Saigonu, 22.2. 1965 v reakci na úmysl nasadit americké pozemní síly ve Vietnamu

Rozehrávka

V oblasti tzv. Francouzské Indočíny zuřily války  od starověku, lokální hráči se střetávali pod věčnou hrozbou mocné Číny, ani mongolská invaze se zemi nevyhnula. Základ Vietnamského státu ležel na severu s Hanoí jako správním centrem, odtud expandoval na jih. V dnešním rozsahu stát existoval v historii jen krátce, daleko častěji byl rozdroben nebo okupován Čínou. V zásadě se dá říci, že rozdrobenost byla pro zemi historicky možná i více přirozená než jednotnost. Vietnamci z jihu a ze severu mezi sebou rozlišují, ale není mezi nimi nějaká averze. Díky dlouhé tradici cizích invazí byli Vietnamci zběhlí v obranných válkách využívajících místní terén a hodně nacionalističtí, nedůvěřiví k cizincům všech ras.

Od konce devatenáctého století byla oblast okupována Francouzi, kteří byli roku 1954 poraženi komunistickým hnutím Vietminh. Konferencí v Ženevě vznikly v oblasti dvě republiky, komunistická na severu a zdánlivě demokratická na jihu. Mezi oběma zeměmi bylo demilitarizované pásmo, které mělo zamezit střety mezi oběma státy. Hranice byla umělá, kolem 17 rovnoběžky. Po rozdělení migrovali Vietnamci oběma směry podle osobních preferencí, vyznání a rodinných vazeb, zdá se, že mnohem více lidí odcházelo na jih. Oba Vietnamy měly podporu zvenčí. Komunistický Sever se těšil přízni Číny a SSSR.Jih pak podporovaly USA.

USA mohutně investovaly do rozvoje Jihu(rozumějte hlavně do jeho armády, ale díky korupci prostředky hodně mizely).

Demokratická republika Vietnam na severu byl totalitní komunistický stát. V čele stál Ho-Či-Min.

Vietnamské republice na jihu vládl oficiálně císař Bao Dai(později zavražděn). Faktickou moc měl premiér Diem. Diema pomáhaly dosadit USA kvůli jeho protikomunistickému smýšlení(komunisté mu zabili bratra). Byla to ale sázka na špatného koně, USA nechtěně touto volbou pomáhaly nastartovat konflikt. Diemova vláda byla výsměchem demokracii a naprostou katastrofou pro Jižní Vietnam.Seznam jeho hříchů byl dlouhý: zmanipulované volby, nespravedlivá a násilná pozemková reforma, extrémní katolicismus a útlak ostatních náboženství, masová zatýkání a popravy vojenskými tribunály, koncentrace moci do rukou rodiny. V samých bojích o moc nezbylo mnoho času poctivě se věnovat správě země. Útlak vyvolal mezi lidmi reakci, komunisté našli podporu navzdory(nebo možná právě kvůli) pronásledování a popravám. Vietminh byl na Jihu postaven sice mimo zákon, ale jeho členové se stále na Jihu zdržovali a další infiltrovali zemi ze Severu. V Hanoi byla roku 1960 ustavena   nová organizace „Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu“(NLF) její ozbrojené křídlo se nazývalo „Lidová osvobozenecká armáda.“(PLA)

Začal teror a první gerilové nájezdy. NLF měla podporu ze Severu, zpočátku byla téměř autonomní, ale její závislost časem rostla. Komunisté začali intenzivně pracovat na sjednocení země, zkušeností měli dostatek, rozvratnou činnost a gerilovou válku dovedli na dobrou úroveň při střetech s Francouzi. Pro komunistické ozbrojené složky se ujal název Vietkong, což je zkrácenina od názvu vietnamské komunistické strany. Tedy Vietkong doslova znamená vietnamští komunisté.

Když byl konečně problém s tyranským Diemem „vyřešen“ vojenským pučem a vraždou premiéra a jeho bratra, bylo již příliš pozdě, škody byly napáchány. Následovala řada nekrvavých pučů, režim byl sice vlídnější, ale komunisté pevně zakořenili, především ve venkovských oblastech. Postupně se USA nechaly zatáhnout do konfliktu. Američtí vojenští poradci se stále více angažovali, nejprve jen školili vojáky Jihovietnamské armády (ARVN), pak se začali zúčastňovat v bojových akcích. Roku 1965 USA nasadily velkou intervenční armádu. USA vnímaly intervenci jako boj proti světovému komunismu.Do konfliktu vstoupila na straně Jihu vojensky Jižní Korea, Austrálie, Nový Zéland, Tchaj wan, spíše symbolicky i Thajsko a Filipíny. Konflikt se rozhořel v sousedních zemích, Laosu a Kambodži. USA mimo jiné ozbrojily a vycvičily některé národnostní menšiny ve Vietnamu i u sousedů.

Dějiště dramatu

Jižní Vietnam nebyl místem, o kterém byste nadšeně psali domů. Infrastruktura byla špatná. Korupce, nedostatečná dopravní síť a mizerná bezpečnostní situace vždy narušuje celistvost státu.  Komunisté aktivně zhoršovali již tak špatný stav infrastruktury. Zpočátku se věnovali především únosům a vraždám,likvidovali představitele režimu, jak civilisty tak vojáky. Traduje se, že chytře postupovali od těch schopných a celkem oblíbených a ty neschopné a neoblíbené si nechávali na později. Role se obrátily a všemocní představitelé vládního režimu se stali lovnou zvěří.  Příležitostně Vietkong útočil na průmyslové i vojenské objekty a sabotoval dopravu, železnice byla prakticky vyřazena po celou válku. Jak organizace sílila její operace se stále víc blížily stylu regulérní armády.

Vietkong byl pro státní armádu(ARVN) tvrdým protivníkem a střety před příchodem Američanů pravidelně vyhrával. Vrcholné časy  Vietkongu byly v době příchodu Američanů. Vietkong tehdy kontroloval většinu venkova a byl v podstatě autonomní, málo závislý na Severu. Vítězství komunistů bylo reálně dosažitelné „pouhou“ občanskou válkou. Váha centrální moci slábla úměrně vzdálenosti od hlavního města. Stát se o své občany zajímal hlavně, když po nich něco chtěl,odvést daně, nebo někoho do armády. Informovanost mimo městské oblasti byla minimální. Pro venkovana byl stát silně nekonkrétním pojmem, ale v každém případě, setkání s jeho představiteli málo kdy přineslo něco pozitivního. Pokusy o lepší ochranu venkova vypadaly spíše jako násilné přesidlování. To málo dobrého z programů pro rozvoj a ochranu venkova zase Vietkong účinně blokoval. Vojáci si srdce místních zrovna nezískali. Na obyvatelích jim moc nezáleželo. I místní vojáci byli vnímáni velmi špatně pro svou povýšenost a neschopnost . Američané, přestože často obyvatele podporovali materiálně a zdravotní péčí, byli vnímáni jako podivní cizinci. Proti Američanům hrála kulturní bariéra, místním nerozuměli. Další kámen úrazu byl, že státní ani intervenční vojáci, nedokázali obyvatele efektivně chránit proti teroru komunistů, těžištěm jejich činnosti byly často jen kontroly a razie při hledání zbraní a příslušníků Vietkongu. V honbě za komunisty vojáci zabili i mnoho nevinných civilistů.Jen některé speciální americké jednotky se naučily vesničany opravdu dobře chránit, když převzaly taktiku infiltrace. Teprve s koncem americké intervence začala armáda opravdu systematicky pracovat na pacifikaci a ochraně venkova, trochu pozdě a také trochu krvavě.

Průměrnému americkému vojákovi možná na civilistech nezáleželo, ale nebyl žádný barbar. Stačí si uvědomit fakt, že gerila ze svojí podstaty nedokáže vést územní obranu, její příslušníci tak nemohou chránit své rodiny a domovy. Současně gerila nutně ke svému fungování potřebuje sympatizanty a zázemí, které dodává informace, proviant a rekruty. Přesto se Američané neuchýlili k protipovstalecké taktice spálené země, koncentračních táborů a neomezeného teroru jak by se mohlo podle některých zpráv zdát. Ovšem bez hříchů také nebyli. Většina zvěrstev vznikla jako selhání jednotlivců(incidentů typu Mi Lay bylo povícero), systematickému teroru se Američané věnovali okrajově(PHOENIX), americké strategie lze rozdělit na tři hlavní postupy.

A/ přímé vojenské postupy k likvidaci bojovníků Vietkongu-vyhledávání soustředění cizích jednotek a jejich ničení, hlídkování a kontroly ve vesnicích. Toto byla hlavní strategie první části války-"search and destroy"

B/ nepřímé postupy k narušení zázemí Vietkongu-přesidlování vesničanů do opevněných vesnic, budování domobrany, přímá ochrana vesnic dlouhodobou přítomností vojáků. (pozdější fáze války- USA se poučily a začaly zkoušet jiné postupy)

C/ přímá likvidace zázemí Viektongu-zabíjením politických představitelů a sympatizantů Vietkongu,na základě zpravodajských informací(PHOENIX). Tento postup je nejkontraveznější a nejkrvavější. Je otázka, jestli to byla vůbec vojenská operace, protože vypadá jako obyčejný teror. (i zde jde o pozdější fázi války)Nejhorší na tom je, že tato krvavá lázeň byla oproti všemu co USA vyzkoušely to nejúčinnější a na Vietkong to zapůsobilo neobyčejně zhoubně.

Ukázku efektivní brutality podali také vojáci Jižní Korey, kteří pacifikovali některé regiony Jižního Vietnamu. Jejich krutost byla příslovečná, až otřásala veřejným míněním. Jenomže Korejci díky znalosti prostředí a mentality dokázali vnést hrůzu do myslí komunistů a k civilistům se chovali obstojně, i když nemohli doufat že budou vnímáni jinak než jako okupanti. A stejně uspěli hlavně proto, že byli vynikající a disciplinovaní vojáci. Také silná nenávist ke komunistům a závazky k USA jistě udělaly své.

Loajalita obyvatel Jižního Vietnamu logicky patřila především vlastní rodině a komunitě. A záleželo na tom, co se jevilo jako lepší cesta ke spokojenému životu. Agitace komunistů vypadala jako dobrá alternativa.

Cesta dovnitř

Aby Vietkong získal brance, pochopitelně si nemohl otevřít náborové kanceláře, ale jeho náborové kádry přicházely osobně za vytipovanými lidmi. Jako verbíři všech armád světa komisaři mlžili a dávali lákavé sliby.  Když bylo potřeba, tak použili konkrétní pohrůžky. Mohlo jít o čistě přátelské opakované návštěvy a přesvědčování o nutnosti lidového odboje. Jindy popichování, že správný muž přece nezůstává doma za pecí, když ostatní bojují za světlou budoucnost. Pak mohlo přijít již méně přátelské, ale zato typicky komunistické „kdo není s námi je proti nám.“ A nakonec komunisté dokázali použít čirý teror včetně veřejných poprav představitelů státu i s rodinami, aby dokázali kdo je v oblasti pánem a vyvolali strach. Pak samozřejmě bylo jasné ke komu se přidat.  Vše záleželo na tom, jak dalece mají komunisté danou oblast pod kontrolou, jak jsou „vrostení“ do místních struktur. Některé oblasti byly plně pod komunistickou správou, včetně vlastních správních orgánů a výběru daní. Jinde se komunisté museli pečlivě ukrývat. Nespokojenost vyvolaná nefungující vládou doslova vháněla lidi Vietkongu do náruče, Vietkong vlastně soutěžil o brance s ARVN.  Jak jsou lidé různí tak, tak mohli mít různé důvody k boji za komunisty. Nenávist ke stávajícímu režimu, vize dobré kariéry, potřeba táhnout to s komunitou, strach z teroru Vietkongu, snaha odčinit „hříchy“ svých blízkých, touha po dobrodružství, to všechno mohly být důvody k boji za komunisty. Většina rekrutů však bojovala z přesvědčení.

Lidová ideově zakalená armáda

Branci museli být mladí zdraví z lidových rolnických a dělnických vrstev, přesně podle komunistických představ a kdo měl původ ideově závadný, měl zpočátku cestu zapovězenou. Nicméně jak konflikt sílil a ztrát přibývalo Vietkong se stal méně vybíravým a polevil v požadavcích na věk i původ. Správné politické myšlení bylo nezbytností a bojovníci prodělávali spoustu politických školení, jiný názor se nepřipouštěl. Kádry musely mít zkušenosti a určité vzdělání a morální kvality, více se hledělo na původ. Kádry zahrnovaly politické a náborové komisaře, poddůstojníky, důstojníky a instruktory, často původem ze Severu nebo na Severu vycvičené.  Kritizování nadřízeného se nepřipouštělo, ale zato měli bojovníci povinnou sebekritiku aby se poučili z vlastních chyb. Morálka byla vysoká, mezi bojovníky byla pevná přátelství, dezercí bylo jen málo. Pocit boje za dobrou společnou věc a lepší budoucnost sjednocoval. Vojáci byli naučeni bezvýhradně poslouchat rozkazy, a žít podle čestné přísahy která obsahovala hlavně body o oddanosti zemi a revoluci, o dodržování vojenských ctností a o dobrém chování k civilistům. Teror ovšem nebyl Vietkongu cizí, nepřátelé lidu si žádné ohledy nezasloužili. Profesionalita, bojový zápal, sadismus i neschopnost, všeho byl Vietkong schopen, protože to nebyla jednotně vycvičená armáda.

Národní fronta osvobození hlásala především osvobození lidu, což si představovala jako ideologicky tuhý totalitní režim. Lid by si svobodu představoval především tak, že mu všichni dají svatý klid, stát stejně nenabízel žádné pořádné služby. Tento rozpor se měl naplno projevit na konci konfliktu.

Úskočná armáda.

Vietkong koordinoval některé akce se severovietnamskou armádou (NVA) a postupně s ní stále více srůstal. Jak narůstala jeho aktivita, především po roce 1965, se stal Vietkong dosti závislý na Hanoi. Sever dodával materiál, klíčový personál i know how. Řada základen byla mimo Jižní Vietnam, jednak na Severu. A jednak v Laosu a Kambodži, které sice byly oficiálně nezávislé, nicméně NVA i Vietkong si tam mohly dělat co chtěly.Propaganda Severu však systematicky pracovala na tom, aby tato závislost byla co nejméně zřejmá. Existence spontánního lidového odboje stavěla Severní Vietnam do dobrého světla jako zachránce a osvoboditele utiskovaného lidu.

Vietkong byl tvrdou pěstí dělníků a rolníků, ozbrojenou silou Národní fronty osvobození a podléhal i jejím orgánům při určování cílů. Organizace měla jak gerilovou, tak pravidelnou armádu. Bojovníci Lidové gerilové armády, obvykle vypadali a žili jako civilisté. Ve dne rolníci, v noci vojáci. Vycvičeni a vyzbrojeni byli dost improvizovaně a jejich kvalita silně kolísala oblast od oblasti. Lidová gerila byla to zásadní pro podlomení státní moci. V podstatě to byli partyzáni, kteří mohli být ve vesnicích nebo mohli mít útočiště i v terénu. Organizačně gerily stály poněkud vně hlavních bojových sil. Tito bojovníci prováděli záškodnické akce a vůbec různými způsoby systematicky podkopávali výkon státní moci. Znali oblast, poskytovali zpravodajské informace. Pokud do oblasti dorazily pravidelné komunistické jednotky, příslušníci gerily jim dělali průvodce, vytipovali místa pro úkryty organizovali zásobování apod. Gerila byla protiváhou vládních Lidových ozbrojených sil. Tito vládní vojáci měli poskytovat ochranu vesničanům, ale totálně selhávali a v noci měl Vietkong často navrch i v oblastech zdánlivě kontrolovaných vládou.

Vlastní Lidová osvobozenecká armáda byla pravidelná síla podobná ostatním armádám světa. Rozdělena byla na teritoriální a hlavní jednotky.Většinou se jednalo o lehkou pěchotu s příslušným výcvikem a alespoň trochu standardizovanou výstrojí. Tito bojovníci již měli uniformy, v případě potřeby ale mohli mít jakýkoli oděv. Jednotky měly často výrazný podstav, ale to není u armády ve válce nic zas tak zvláštního. I pravidelné jednotky maximálně využívaly gerilové postupy.

Protivníci Vietkongu měli všechny druhy zbraní včetně těžkých, vzdušnou nadvládu a aeromobilitu. Tomu byla přizpůsobena taktika Vietkongu, především podle principu, že sebevětší palebná síla je k ničemu, pokud se nedaří zaměřit cíl. Současně závislost na těžkých zbraních vede k vysokým vedlejším ztrátám, to samozřejmě pověst USA jen zhoršovalo. Tak Američané i ARVN strávili spoustu času snahou vynutit si otevřenou bitvu zatímco Vietkong se věnoval bleskovým přepadům a pokud měl protivník převahu okamžitě ustoupil a ztratil se , často do sousedních států, kam Američané z politických důvodů nemohli. V boji se Vietkong snažil o co nejtěsnější kontakt, aby případná podpora těžkých zbraní hrozila zásahem vlastních a tím se nedaly použít. Umění maskování  svých základen a stavby tajných tunelových systémů dovedl Vietkong k mistrovství. To vše pomáhalo se vypořádat s palebně mnohem silnějším protivníkem. Naopak Vietkongové neměli problém najít svou opozici a dobře si připravit přepad, podle US statistik ve Vietnamu 80% kontaktů iniciovaly komunistické jednotky. Řadu Američanů Vietkong zlikvidoval zcela bez kontaktu prostřednictvím svých nástrah(snad 32% zranění ?). Použití gerilové taktiky favorizovalo Vietkong také proto, že Američané prostě neuměli tímto způsobem bojovat. Nepolapitelnost nepřítele byla pro americké vojáky nesmírně frustrující. Zvláště, když nepřítel mohl vypadat jako jakýkoli civilista. Špehové Vietkongu mohli klidně přicházet do denního styku s vojáky, být mezi členy spřátelené ARVN apod. Právě na frustraci a bezohlednost Američanů doplatila řada nevinných civilistů, když byli zabiti jako členové Vietkongu. Z jiného úhlu pohledu lze říci, že Vietkong si bral civilisty tak trochu jako rukojmí když je nutil poskytovat podporu.

V asymetrickém konfliktu USA s Vietkongem je nejpatrnější velký nepoměr v materiálním vybavení obou armád. Asymetrické konflikty jsou však velmi složité. V tomto případě slabší strana použila nepřímou taktiku tj. gerilovou válku proti přímé taktice tj klasickým vojenským operacím.Slabší strana si obvykle volila čas a místo střetů. Vietkong měl dále lepší motivaci, což mu umožnilo akceptovat větší ztráty. Čas hrál spíše pro Vietkong, protože USA s protahováním války riskovaly ztrátu vnitřní jednoty a ztrátu ochoty akceptovat ekonomické a lidské ztráty-což se nakonec vyplnilo. Vietkong si mohl také více dovolit, více používal teror, nebyl vázán státními hranicemi nemusel tolik dbát na veřejné mínění. Rozdílná morální i politická omezení, síla motivace, rozdílná ochota nést lidské ztráty a rozdílné taktické přístupy to jsou další a méně patrné rozměry tohoto asymetrického konfliktu. Dokud Vietkong bojoval gerilovým způsobem, byl pro US armádu tvrdým oponentem, pokud změnil strategii na přímou a šel do otevřené bitvy, vzdával se svých největších trumfů a Američané byli naopak na koni.

Lidově tvořivá a recyklační armáda

Materiální situace Vitcongu byla špatná, držet armádu v poli vyžaduje hory materiálu. Do země přes neuhlídatelné hranice proudily desítky až stovky tisíc tun nákladu ročně tzv Ho Či Minovou stezkou, ale stejně to nestačilo. Bojovníci museli opravovat neopravitelné a využít nevyužitelné. Narozdíl od politických názorů, se tady kreativitě meze nekladly. Tam, kde by západní armáda nasadila dokonale vybaveného specialistu si voják Vietkongu musel vystačit jen se základním vybavením, důvtipem a obrovskou obětavostí. Polonazí bojovníci pomazaní olejem, kteří se proplétali mezi ostnatým drátem a likvidovali výbušné systémy, aby pronikli do prostoru základny jsou takovým příkladem. Každá ukořistěná zbraň se použila. Nic se nevyhazovalo. Skupiny bojovníků pročesávaly oblasti, kde prošli Američané. Co jedněm připadalo jako odpad, pro druhé bylo užitečné. Vyhořelé dýmové granáty posloužily na nové ruční granáty. Z prázdných baterií šlo vždy vyrazit trochu proudu. Kabeláž posloužila pro výrobu nástrah a na vlastní telefonní linky. Drobná výstroj se opravila. Roznětky a výbušné slože přišly vhod při výrobě nástrah. Krabice, a různá pouzdra na spotřební materiál byly ve věčně vlhké džungli neocenitelné ke skladování čehokoli choulostivého nebo posloužily k improvizované výrobě. Použité obvazy, jehly infuzní sety a jiný zdravotnický materiál se dal vyčistit a znovu použít. Trosky zničené techniky posloužily jako zdroj kovu výrobě nožů a mačet. „Ho-Či-Minovy sandály“ z pneumatik a duší jsou  vnímány jako jeden ze symbolů Vietkongu. Dále Vietkong žil z místních zdrojů.Jednoduché nosné systémy a vaky šlo vyrobit ručně z místních surovin. Potraviny se získávaly z venkova, který byl podhoubím Vietkongu.

Dnešní účastníci airsoftových bitev to tady mají jednoduché, s výjimkou „Kalašnikova“ nebo SKS může mít bojovník Vietkongu ostatní vybavení vyrobené na koleně, nebo může mít výstrojní součástky jakékoli zúčastněné strany a vlastně nakonec může mít jakoukoli dobovou zbraň.

Džungle: neutrální frakce

Většina Vietnamu je svým terénem nevhodná pro vojenské operace a pro styl západních armád zvláště. Terénní podmínky tedy Vietkong zvýhodňovaly.Ve věčně vlhkém horkém počasí se daří bujné vegetaci. V zemi je minimum cest a množství vodních toků. A džungle je pro bojové operace asi nejhorší prostředí. Průměrný Vietnamec z města i venkova byl menším znalcem džungle, než průměrný Švýcar horalem. Nebylo tam mnoho užitečného, zato tam bylo nebezpečno. V tradičních Vietnamských příbězích jsou džungle a hory sídlem zlých sil. I rekrut Vietkongu se musel pravidla pro přežití naučit. Vietkongové vycházeli s džunglí lépe než Američané, už kvůli přirozené adaptaci na tropické klima a tomu, že tam trávili mnohem více času. Ale i tak džungle přinášela útrapy oběma stranám. Výstroj hnila. Kdo přecenil ve vedru své síly kolaboval. Při boji v hustém porostu se hlavně intervenční vojáci špatně orientovali jak viděli jen nejbližší spolubojovníky, dohlednost byla pár metrů. Jedovatí hadi, hmyz a pijavice, sněť, která hrozila i z drobných poranění mezi stranami nerozlišovala. Vojáci obou stran trpěli malárií, průjmovými onemocněními, horečkou dengue a spoustou jiných neduhů.  Jak došlo na poranění byl na tom obecně voják Vietkongu velmi špatně, kvůli mizivému zdravotnickému zajištění.

Nuda okořeněná čirou hrůzou

US vojáci se častěji střetávali s jednotkami NVA, vybavenými dostatkem materiálu pro otevřený boj. Smysl Vietkongu nebyl vykrvácet ve frontálním střetu s US army,  také měl materiálu málo na dlouhodobý boj. Bojovník strávil vlastním bojem jen naprostou menšinu času. Většinou hlídkoval, přesunoval se, podílel se na získávaní proviantu a improvizované výrobě, kladl nástrahy, stavěl úkryty. Naslouchal opakovaně různým školením, aby se udržel jeho ideologický zápal. Zábavy bylo málo, drogy a alkohol se vyskytovaly zřídka. Žold byl pro členy pravidelných jednotek, přicházel nepravidelně a nebylo to mnoho peněz. Vzhledem k nedostatku materiálu byly větší akce tak dvě tři do roka. Obvykle se pečlivě plánovaly, včetně modelů lokalit a dlouho se shromažďovalo potřebné vybavení.

Pokud skrývání se nevyšlo, nebo se moment překvapení vyčerpal, jednotka Vietkongu byla vystavena mohutné palebné síle protivníka a to bylo zlé. USA udělaly v této válce řadu chyb, ale své chlapce vybavily dobrým střeleckým výcvikem, dostatkem nábojů a těžkou leteckou a dělostřeleckou podporou. Nekonečné nábojové pásy, dělostřelecké granáty, hřmění proudových letounů, tepání listů helikoptér, apokalyptický jekot rotačních kulometů, napalm, nálety B52 ničící celé čtvereční kilometry. V otevřených větších střetech se udává poměr ztrát 13:1 ve prospěch Američanů. Proto se Vietkong takovým situacím vyhýbal, jak to jen šlo.

Bojovníci se báli zajetí a často raději bojovali do posledního dechu. Hodně záleželo na okolnostech zajetí. Američané celkem dodržovali pravidla zacházení se zajatci včetně ošetření, i když v zápalu boje se stávalo ledacos... Američané předávali zajatce do rukou Jihovietnamců, čekal je výslech a ještě únosný zajatecký tábor. Sami bojovníci Vietkongu měli s dodržováním Ženevských konvencí problém.  Vojáci ARVN byli ke svým krajanům také velmi krutí. V této válce byli zajatci často mučeni, nebo ponecháni svým zraněním.

Američtí vojáci respektovali Vietkong jako houževnaté a odvážné protivníky. I když kvalita bojovníků kolísala a někdy dělali školácké chyby.

Spotřebovaná armáda

Oslnivě zazářila hvězda Vietkongu v roce 1968 při novoroční ofenzivě Tet. A v té záři shořela. Po rozsáhlé stranické diskuzi Sever vše vsadil na jednu kartu a rozhodli pro všeobecnou ofenzivu Vietkongu i NVA. Válka se nevyvíjela pro komunisty příliš dobře, trval krvavý pat, letecká kampaň vyčerpávala Severní Vietnam(ale nikdy nezlomila!) Američané měli potenciál konflikt krvavě vyhrát. Ovšem, pokud by k tomu měli vůli. Komunisté si od ofenzivy slibovali vítězství ve válce, avšak byli si vědomi nemalých rizik.

Není úplně jasné, kdo byl hlavním autorem plánu Tet.Zdá se že gen. Nguyen Chi Thanh, šéf Centrálního úřadu pro Jižní Vietam(ang. COSVN). Ministr gen. Vo Nguyen Giap prý plán moc nepodporoval a spíše doporučoval vytrvat v gerilovém boji. Po prosazení plánu však na něm Giap dále pracoval.Nicméně se říká, že Giap při zahájení ofenzivy byl na zdravotní dovolené(nemoc? únik z nepříjemné situace?) Hlavní zastánce plánu gen. Thanh rovnou umřel na srdeční příhodu(někde se spekuluje o podezřelých okonlnostech úmrtí, že byli s Giapem rivalové a že právě Giap byl autorem ofenzivy). Vedení Centrálního úřadu pro Jižní Vietnam převzal gen. Tranh Van Tra. Který pak (asi !) koordinoval vlastní provedení.

Směle naplánovaný útok Američany i Jihovietnamce doslova šokoval. Byla napadena prakticky všechna větší města. Rozvědka totálně selhala a nevarovala. Ovšem po počátečním otřesu, se všichni zuřivě bránili. V podstatě se Američanům konečně splnilo to, po čem toužili, i když to v té chvíli rozhodně tak nevnímali. Konečně měli na koho zamířit. A pod jejich zbraněmi našel Vietkong i jednotky NVA  zkázu. Ofenziva Tet skončila pro komunisty strašlivou vojenskou katastrofou se 75% ztrát. Vietkong prakticky přestal existovat jako efektivní vojenská síla(míněny jeho pravidelné jednotky). Díky tomu přišel o kontrolu rozsáhlých území, ztratil část podpory, přibylo dezertérů, ubylo nových branců. Urychlil se proces změny konfliktu ze smíšeného na čistě mezistátní. Tj. lidové povstání mohutně podporované Severním Vietnamem se s časem měnilo spíše ve válku Jižního a Severního Vietnamu, přičemž tato změna byla v podstatě dokonána ještě před odchodem USA z Vietnamu.

Ofenziva Tet byla dobře naplánovaná, logisticky i organizačně dobře provedná. Jediná, výtka by byla proti ne úplně srávně sčasovanému zahájení útoků. Selhala na základě špatného odhadu celkové americké síly. A především na základě nesprávných předpokladů o ideologickém a politickém smýšlení jihovietnamského lidu a vládních vojáků. Plánovači Severu předpokládali zhorucení režimu a vyvolání lidového povstání. Předpokládali vzpouru vládních vojáků. Nestalo se tak. Vojáci ARVN najednou bojovali odvážně a takticky správně, když šlo o jejich vlast a rodiny. Lidé se komunistů báli, řádění komunistických jednotek v oblastech dočasně obsazených během Tet rozhodně dobrý dojem neudělalo.  Potvrdilo se, že Jihovietnamci byli politicky většinou minimálně angažovaní a chtěli především dobrý svobodný život. Neměli moc rádi vládní režim, neměli moc rádi Američany, ale komunisty měli rádi ještě méně.  Ano v zemi bylo silné komunistické hnutí, ovšem do většiny mělo daleko.

Vítězové na vzdálené frontě

Okázalá demonstrace síly při novoroční ofenzivě, nakonec pohnula veřejným míněním a politickým klimatem v USA. „Copak někdo, kdo provádí takto smělé počiny, může být na pokraji porážky?“ Ptali se všichni. Americká reprezentace svým občanům totiž před Tet tvrdila, že válka je skoro vyhraná. Nyní však média ukazovala syrové záběry z bojů, válka vstoupila Američanům skrze obrazovky domů.

A dílo komunistů se zdařilo, i když trochu jinak než plánovali. Ano plánovali Tet i s ohledem na její propagandistickou hodnotu, ale takovýto grandiozní úspěch na poli politickém nečekal asi nikdo.  Navzdory vojenským porážkám Vietkong a Severní Vietnam způsobily ztrátu vnitřní jednoty mocného státu, jehož síla je několikanásobně převyšovala. Konflikt prokázal svoji výjimečnou nakažlivost, rozhořely se demonstrace a nepokoje. Ješt přiživené událostmi kolem vraždy Luthera Kinga. V ulicích amerických měst stáli ozbrojení vojáci Národní gardy, ochotní použít zbraně proti vlastním spoluobčanům, byť k většímu zabíjení nedošlo(udávají se 4 přímé oběti střelby). Do občanské války měl stav velmi daleko, ale víra občanů v USA, jako světového šiřitele těch správných hodnot byla ztracena. USA si prošly politickým zemětřesením a rozhodly ukončit svou intervenci. Ztratily vůli bojovat. Američané odešli ze země. Přestože před svým odchodem r.1973 ještě učinili řadu vojenských akcí ke stabilizaci situace a podpoře Jižního Vietnamu, cíl zjevně nebyl splněn. Američané sice neprohráli jedinou větší bitvu, ale válku ztratili.

Tak se Vietkong svou obětí podílel na zásadním posunu k vítězství. Nicméně, už se jeho sílu nedařilo obnovit z místních zdrojů, ze Severu muselo přijít velké množství vojáků NVA. Vliv Národní fronty osvobození a potažmo jihovietnamských komunistů logicky slábnul. Sever pochopitelně popíral, že většina hlavních sil Vietkongu byla tvořena jeho vlastními vojáky, propagandisticky to byl nepříjemný fakt.

Blbý kšeft

V roce 1975, dva roky po odchodu Američanů ze země, zvítězil Severní Vietnam rozsáhlou pozemní invazí své pravidelné armády(NVA). Ho Či Minovi se posmrtně splnil jeho sen, země byla jednotná. Při závěrečné přehlídce se mezi šiky vítězů vleklo jen pár zbídačených jednotek Vietkongu. Hlavní bojové síly této organizace už splynuly s NVA. V novém jednotném Vietnamu, se nepočítalo ani s Národní lidovou frontou pro osvobození Jižního Vietnamu, ani s menší Lidovou revoluční stranou. Tzv Prozatímní revoluční vláda složená ze straníků se neměla výrazněji uplatnit na formování nového socialistického režimu. Zajatí bojovníci, kteří doufali v propuštění a pocty, byli jako nedůvěryhodní podrobeni další převýchově a vrátili se domů až za mnoho měsíců.

Bojovat jako Jihoveitnamec za Vietkong bylo tvrdé a nevděčné, kdo válku ve zdraví přežil a vrátil se domů, toho čekal život ve zbídačené zemi. Řada bojovníků byla rozčarována, ve své podstatě Vietnamci z jihu ani tak nebojovali za revoluci, ale spíš chtěli opravdovou svobodu a život bez útlaku státu. Nový strohý režim totalitního střihu nebyl to, co čekali. Stát veterány, ani pozůstalé po padlých v podstatě nepodporoval. Hospodářství bylo na dně, několik menších následných konfliktů zemi uvrhlo ještě hlouběji do mizérie. Ustavení nového řádu se neobešlo bez čistek. Teprve na přelomu osmdesátých a devadesátých let se začalo blýskat na lepší časy. V roce 1994 skončilo americké obchodní embargo, r.1997 začala fungovat velvyslanectví obou zemí a vztahy se „usadily“. Těžko říct, jestli by veteránům Vietkongu pomohlo vědomí, že ani jejich úhlavní protivníci to často neměli lehké.

Poražení-neporažení

Američtí vojáci se vrátili domů sice vojensky neporaženi, ale ve všem důležitém, jako by poraženi byli. Silně protiválečně naladěná společnost je přivítala nezájmem a občas i opovržením. Řada amerických bojovníků si přinesla z Vietnamu postižení na těle i na duši. Stát se o veterány staral různě. Například platil vysoké školy všem veteránům, kteří měli zájem. Na druhé straně, stát neochotně uznával nároky na léčbu a případné odškodnění těch méně patrných následků války. Na první pohled skryté následky jako otrava odlisťujícími látkami nebo posttraumatický syndrom stát moc neuznával.  Většina veteránů však nakonec žije normální život a na svou službu je hrdá. Téma je to stále velmi citlivé, různé údaje např. o posttraumatickém syndromu se obrovsky liší a těžko se dopátrat pravdy. Poslední dobou se v USA mění veřejné mínění a veteráni z Vietnamu jsou více uznáváni.  Vietnamská válka ve své době rozdělila celou americkou společnost a způsobila trauma americké národní sebedůvěře. Prostí bojovníci Vietkongu dokázali zasadit hlubokou ránu do srdcí lidí přes půl světa daleko.

Text je jen tak dobrý jako mé zdroje informací: Gordon Rottman: Bojovníci Vietkongu, ISBN 978-80-251-2082-8,Gordon Rottman: Americká pěchota ve Vietnamu, ISBN 978-80-251-1760-6, Chris Mc Nab, Andy Wiest: Historie Vietnamské Války ISBN 978-80-7243-429-3, Ivan Arreguin Toft: How the Weak Win Wars a theory of asymetric conflict 2005. A  intenzivní prosévání internetu.

Dodatky obsahují důležité osoby, organizace apod. Pojmy, které se opakovaně objevují v textech o problematice. Článek funguje i bez nich.

Jižní Vietnam je vojensky těžce hájitelná oblast, dlouhé hranice a pobřeží se nedají v členitém terénu uhlídat.

Ngo Dinh Diem: Premiér Republiky Vietnam od r. 1954, 1963 zavražděn po vojenském puči. K jeho dosazení do funkce dopomohly USA, pro které představoval člověka správných antikomunistických a protifrancouzských názorů. Člen staré mandarínské rodiny neměl v zemi zpočátku prakticky žádnou oporu a musel tvrdě bojovat, až moc nakonec soustředil do rukou své rodiny. Rozsáhlou pomoc USA přijímal, ale jinak s nimi moc nespolupracoval. Tyranská vláda jeho klanu a hony na komunisty vyvolávaly takovou nevoli, že to komunisty paradoxně posílilo. Diem a jeho rodina tak působili jako mohutný katalyzátor vzplanutí války.

Gen. Duong Van Minh- první z řady generálů v čele Republiky Vietnam po Diemovi, po dalším puči následoval Nguyen Khanh a pak puče byly tak rychle za sebou, že následující vůdce ani nemá cenu zmiňovat. Až nakonec v čele státu stanul v září 1967 gen. Nuyen Van Thieu, který v podstatě stát dovedl až do jeho konce r.1975. Nikdo z vůdců Jižního Vietnamu nedokázal zemi vést k něčemu co by alespoň slibovalo prosperitu.

Ho-Či-Min: Jméno znamená „Ten který je osvícen“, žil v letech1890-1969. Stratég a revolucionář, vůdce boje za osvobození Vietnamu z francouzské nadvlády, poté vůdce Vietnamské demokratické republiky. Žil v Londýně, Paříži, Sovětském svazu a Číně. Původním jménem Nguyen Sinh Cung, ale jak už to tehdy měli revoluční vůdci v oblibě dával si postupně různé pseudonymy. Kolem tohoto muže se vytvořil kult osobnosti, podobný jako v ostatních dobových komunistických režimech.

Vo Nguyen Giap: Narozen 1911, Stratég a politik. Vojenskou kariéru započal s hnutím Vietminh při bojích s Francouzi, velel ve zlomové bitvě u Diem Bien Phu, která se pro Francii stala koncem války. Giap neměl formální vojenské vzdělání a vše se naučil bojovou praxí. Po vzniku Vientamské demoktratické republiky působil jako vrchní velitel armády a ministr vnitra. Jeho podíl na Tet, zlomové ofenzivě války s USA není jasný. Určitě se podílel na plánování, ale jestli je autor a jestli akci velel není jasné, zdroje si protiřečí.

Teorie domina: Ideová opora amerických vojenských intervencí. Představa, že když USA dopustí hladké vítězství komunistů v jedné zemi, tento příklad dá impuls ke vzplanutí komunistických převratů v okolních zemích. Pád jednoho demokratického režimu odstartuje pády dalších demokracií jako v řadě stojících dominových kostek. O tom jestli byla teorie správná se dá diskutovat dlouho, kdyby jsou kdyby…

Lyndon B. Johnson:v letech 1963-1969 prezident USA, schválil vstup USA do války ve Vietnamu

Richard Nixon:v letech 1969-1974 prezident USA, vyvázal USA z války ve Vietnamu, Vietnamská republika se pak udržela proti svému komunistickému sousedovi jen dva roky

gen. William Childs Westmoreland velel americkým silám ve Vietnamu v letech 1964-1968 po něm nastoupil gen. Creighton W.Abrams(známý tank se jmenuje po něm), který velel až do konce bojových operací  1972.

Mat tran giai phong mien Nam Viet Nam- Národní fronta osvobození jižního Vietnamu(v textech NFO nebo anglicky NLF) založena 20.12 1960, jako sdružení 23 náboženských a politických skupin.

Quan Doi Giai Phong Nham Dan- Lidová osvobozenecká armáda, PLA, People´s Liberation Army , ozbrojené křídlo NLF

Dang Viet Nam Cong San Vietnamská komunistická strana(Sever), zkráceně Viet Cong

Vietkong se používalo jako označení pro libovolného komunistického bojovníka za sjednocení země, respektive proti vládě. Je to označení lidí zvenčí , kteří těžko mohli vědět, jestli mají tu čest s venkovským partyzánem, vojákem hlavních sil, nebo politickým komisařem.

VC-americká zkratka pro Vietkong, v radiovém kontaktu Viktor Charlie. Od toho označení Charlie, Charles nebo Chuck, výrazy jsou neutrální. Pokud chtěli být američtí vojáci urážliví, měli hrubého výraziva vždy dostatek

Dang Nhan Dan Chach mang.Lidová revoluční strana, PRP, People´s Revolution Party, sesterská organizace Vietnamské komunistické strany na Jihu

Ho Či Minova stezka: systém tras, kterým do Jižního Vietnamu proudil materiál i lidé na podporu boje za komunismus, Američané rámcově věděli kde se nachází, ale odhalit, kde se transporty nachází mezi myriádami stále vznikajících a maskovaných cest bylo nesmírně těžké. Pokud však Američané zasáhli, byl to masakr, protože zvláště letouny B 52 působily plošnou zkázu celých čtverečných kilometrů. Americká munice však častěji než komunistické bojovníky ničila zástupce místní flory a fauny což by až tak nevadilo. Daleko horší je výčet vedlejších ztrát, nelze s jistotou zjistit kolik civilistů v Laosu a Kambodži bylo nálety zabito. Údery v Laosu a Kambodži byly proti trasám stezky, komunistickým základnám i na přímou podporu spřátelených jednotek( Kambodžská armáda proti Rudým Khmerům, Hmongové v Laosu). Udávají se stovky tisíc civilních ztrát.

Železný trojúhelník: Zřejmě největší opěrný bod Vietkongu, oblast východně od Saigonu protkaná tajnými tunely a opevněními, Američané ji po těžkých bojích dobyli r.1967 bojovníci Vietkongu se po ztrátách cca 700 mužů dokázali odpoutat a ztratit a Američanům zůstaly prázdné tunely, které zčásti zničili. Protože lokalita byla zajímavá jen svou odlehlostí a strategický význam neměla žádný, Američané ji opustili. Vietkong ji pozdělji opět obsadil.

SEATO obranný pakt osmi států se zájmy v oblasti:Austrálie,Francie, Nový Zéland, Pákistán vč. dnešní Bangladéše, Filipíny, Thajsko, Spojené království, USA

Incident v Tonkinském zálivu-přestřelka mezi USS Maddox a severovietnamskou pobřežní hlídkou, a následně další údajná přestřelka s neznámou lodí která se ukázala jako planý poplach. Událost se obešla beze ztrát, ale USA reagovaly odvetným leteckým úderem.

Rezoluce o Tonkinském zálivu. Johnson incident využil beze zbytku a po jednání byla rezoluce schválena drtivou většinou v kongresu, i v senátu. Dala prezidentovi oprávnění zahájit válku ve Vietnamu.

8.4.1965: první bojové jednotky USA se vyloďují ve Vietnamu

Search and destroy ( najdi a znič) byla část taktiky USA proti Vietkongu, především v první části války. Předpokládá, že po likvidaci dostatečného počtu nepřátelských bojovníků opozice přestane být akceschopná a ztratí vůli k boji. Tato taktika vytvářela zvláštní válku bez územních zisků a jediné co se dalo hodnotit byl počet mrtvých (bodycount). Na morálku amerických vojáků to nepůsobilo dobře, válka jim připadala poněkud nesmyslná.

Program Phoenix :Operace komand CIA, zaměřená na likvidaci představitelů a sympatizantů hnutí PLF(to znamená často nevojáky !). Současně probíhala The Accelerated Pacification Campaign(Kampaň urychlené pacifikace) což byla vojenská operace smíšených sil USA a Jižního Vietnamu využívající malé jednotky k vyčištění vesnic od Vietkongu a v další fázi následovalo budování infrastruktury a vyzbrojování vesničanů k obraně před Vietkongem. Oboje jsou krvavé kapitoly z US aktivit ve válce. Vietkong sice utrpěl těžké škody, ale brutální postupy komand vyvolaly nevoli mezi civilními obyvateli.

Vietnamizace: označení pro postupné převzetí obrany Jihu jeho vlastní armádou ARVN. Zahrnovala zintenzivnění výcviku jednotek s další materiální podporu USA. Postupně byla ARVN intenzivněji nasazena v bojích, USA ještě chvíli pomáhaly svým letectvem a později svého spojence úplně opustily. Jižní Vietnam, zkorumpovaný a zničený válkou, pak drahou armádu amerického střihu nedokázal účinně provozovat.

Flaming Dart I,II „Planoucí šíp“, Rolling thunder-„Dunivý hrom“, Linebacker I,II „Ochránce linie“ - bombardovací kampaně USA nad severním Vietnamem. Všechny tyto akce slouží jako dobré příklady omezené účinnosti čistě letecké války. Působily sice rozsáhlé škody,  silně brzdily výkon hospodářství napadeného státu, ale zlomit ho nedokázaly. Byť třeba Linebacker II byl těžkotonážním argumentem k uzavření Pařížské mírové smlouvy. Navíc byly velké vedlejší ztráty na civilistech. Při smíšených akcích s pozemními jednotkami, byla US letecká podpora pravidelně velmi efektivní a vyhrávala celé bitvy.

Žoldnéři CIA a SOG: pro potřeby boje proti komunistům speciální jednotky USA vycvičily, vybavily a financovaly desetitisíce vojáků z řad místních menšin, nepřátelským vůči komunistům. Šlo o Hmongy což byla stará kultura z Laosu, velmi tradiční a nezávislá(krom jiného obchodníci z opiem, ale určitě ne žádné bestie) A dále nesourodá skupina horalských menšin, které se říkalo Montagarové a kteří byli Vietnamci tvrdě diskriminováni. Žoldnéři bojovali převážně v tajných operacích v sousedních státech i Vietnamu a osvědčili loajalitu i vojenské dovednosti. USA je svým odchodem nechaly na holičkách a komunisté se později ošklivě pomstili jim i jejich rodinám, tedy těm co neutekli za hranice.

Pařížská dohoda: Uzavřena 27.1.1973 USA a ostatní státy se zavázaly ukončit vojenské operace ve Vietnamu. USA měly pokračovat v materiální a finanční podpoře Jihu. Na Jihu měly být pod mezinárodním dohledem uspořádány svobodné volby s právem lidu na sebeurčení. USA se zavázaly k obnově letecké války pokud by Sever dohodu porušil. Tato dohoda byla jednou z těch, které se měly změnit v bezcenný papír.

29.3.1973 poslední američtí vojáci opustili Jižní Vietnam, poslední bojové jednotky odešly již 12.8.1972. Ale až v létě 1973 končí letecké operace v oblasti(Kambodža)

30.4.1975. Saigon dobyt jednotkami NVA, pád Jižního Vietnamu