Dnes byl den jak stvořený na letní povídku pro dospělé. Tajemná zákoutí lásky někdy, a samozřejmě jenom některé lidi, vedou k tomu, že děláme přesný opak toho, co bychom rádi zažili a v čem bychom rádi žili, v lásce.
Měla ho přivázaného k okrajům postele. Jeho penis o něm vypovídal vše podstatné. Tuhle situaci znala a zvláštním způsobem ji vzrušovala.
Staré zvířecí pudy.
Stála vedle postele a její vzrušení se prolínalo s pocitem moci. Spíš než detaily jeho těla vnímala, jako by se dobíjely její pomyslné baterky. Cítila se neskutečně živě, duchapřítomně, prostě živě. Možná v tom byl závan božství. Věděla, že to není zcela přesné, ale jistou božskost v sobě vnímala.
“Vypadáš jako bohyně” řekl muž přivázaný k posteli.
Dýchala pravidelně, hluboce s pocitem moci a radosti.
Věděla, že jenom to, jak se na ni dívá, ho k ní přivádí přivádí blíž a blíž. Měla na sobě lehounkou košilku jako Chytrá horákyně, nebyla nahá, nebyla oblečená. Byla ženou, mocnou a tajemnou. Lakšmí i Kálí. Mohla ho potěšit i zničit.
Přisedla k jeho posteli a zatímco se on téměř instinktivně pokoušel vyjít svými ústy vstříc jejím ňadrům, ona mu něžně podepřela hlavu, sklonila se blíž, aby jej s laskavostí velkovévodkyně políbila. Pak přivoněla k dekorační taftové stuze a jemně jí obtočila kolem ... Teď by ji znova a znova mohl opakovat, jakou je bohyní!
“Víš, co znamená mé jméno?” zeptala se přivázaného vzrušeného muže.
“Bohyně …” odpověděl, ale nenechala jej více rozvádět jeho vlastní představy. Namísto toho mu vstoupila do snění a jednoduše vyslovila své pravé jméno: “Lucie.”
“Znáš tu báji o Luciferovi?” začala delší povídání, aniž by očekávala přerušení. “Víš, že to byl jeden z nejlepších andělů? Byl a už není. Já jsem Lucie. Lucie noci upije. Lucie je ta, která přináší světlo. S Luciferem to bylo to samé. Už jeho jméno je plné světla, opaku tmy a strachu. Dával světlo, dával naději, něco jako řecký Prométheus. Dal lidem světlo a draze za to zaplatil. Zatímco Prométheus byl za svůj čin, za svoji slabost pro lidské pokolení, potrestán věčným mučením, kdy mu vždy za svítání orel trhal játra a protože je nesmrtelný, tak mu játra do druhého dne dorostou, aby mohl podstupovat toto mučení zas znova a znova. To prý na jeho památku lidé nosí prstýnky. Ale zpět k mému jménu. Lucifer byl také takový dobroděj. Bohu bral, lidem dával. Jeho potrestání bylo rafinovanější než přímé řecké potrestání Prométhea Diem. Z velebeného anděla udělal bytost smradlavou, špinavou a místo nebes mu určil život v podzemí. Dnes, stejně jako po všechna staletí, lidé tímto dobrodincem straší své děti. Jeden by zaplakal nad takovou nespravedlností. Místo vděku za světlo, popadá neznalé lidi věčný strach z pohledu na něj.
Nevím, jak se jmenuješ ty a není to nyní podstatné. Já jsem Lucie a ty říkáš, bohyně.”
Stuhu přitáhla blíž k sobě a řekla: “Možná máš pravdu”. Vzápětí ji povolila a jemně přejela svými prsty. “Hezký kousek”, dodala jakoby spíš sama pro sebe.
“Někdy mám pocit” pokračovala ve své zpovědi, “že muži nám nejvíc naslouchají, když si u toho hrajeme. Samozřejmě, vím, že to tak není, protože nevím, na co v tu chvíli myslí, ale vypadá to tak.”
Dál se ho jemně dotýkala, položila si hlavu na jeho hruď. Prsty jakoby generovala životadárné proudy. Otevírala jeho brány sexuální energie a plnila jimi místnost, tedy svět, ve kterém se právě nalézali. Bylo to, jako plnit balón horkým vzduchem. Asi to má blízko k lásce, protože člověk i věci v jeho blízkosti se zdají být rozkolísány mezi lehkostí a tíží, k pláči ze štěstí.Kolik vzduchu se vejde do balónu, než praskne? Nebyli v balónu. Ona byla Lucie a on její muž se zajímavým příběhem. Ten však necháme stranou. Jejich dechy se synchronizovaly. Nádech a výdech ve stejném rytmu. Rezonance vyšších pater bytí. Štěstí a důvěrnost. Tedy štěstí a víra ve svět toho druhého. Těžké je přerušit hluboký pocit štěstí, ale jsme jenom lidé a neumíme zůstat v tomto stavu. Proto s povzdechem načala Lucie další povídání.
“Je mi fajn. Ne, prosím, nemluv. Chtěla bych ti ještě něco říct. OK.
Když jsem byla malá, snila jsem při pohádkách. Chtěla jsem být princeznou a představovala si, jak jsem zachraňována. Možná ti to přijde hloupé, ale již v mateřské školce jsem asi zažívala své první orgasmy. Vždycky, když jsme si museli kolem poledne lehnout, tak jsem se dřívkem od nanuku dráždila. Vím, že to bylo příjemné. Promiň, to teď není důležité.
Asi se budeš divit, ale kolem mého osamostatňování, když jsem odešla na internát při střední škole, jsem zjistila, že mě vzrušuje drsné zacházení. To není přesné. Spíš, že mi nevadí a něco mě na tom vzrušuje. Nikdy bych to tehdy nepřiznala, ale kdo by uměl číst řeč mého těla, určitě by to poznal. Při řečech, narážkách, jsem byla okamžitě živější.
Můj první kluk a vlastně i druhý byly trochu drsnější, ale nic víc. Rozumíš mi? Nic víc. Trocha drsného sexu a pak, jako když ti někdo otevře dveře do ložnice, kde zrovna sníš. Taková trapnost situace. Možná, kdyby se alespoň na chvíli vrátili a dali mi facku, zatahali mě za vlasy, přidusili mě svýma rukama, ale ono nic. Ke štěstí mi chyběl jenom kousek. A tak jsem byla sarkastická a vztah nemohl dlouho vydržet. Volala jsem o pomoc. Toužila po něčem víc. V pohádkách se princezna zachrání, ale já chtěla ještě něco víc, chtěl jsem žít i v životě po zachránění. Jako bych balancovala mezi dvěma životy. Mezi dobrem a zlem. Jeden německý filosof dospěl k názoru, že člověk je zvláštní tvor mezi zvířetem a Bohem. Vychází ze zvířecí říše a je druhem zvířete, nicméně se upíná k Bohu, povznáší se a tak se stává zvláštním tvorem, člověkem. Rozumíš mi, ani zvíře, ani Bůh. A každý z nás je na této cestě asi trochu jinde, ale každý kráčí odněkud někam. Nestačilo mi jenom drsné zacházení. Je uvolňující stát se na chvíli zvířetem, žrát jako zvíře, pářit se jako zvíře, projevovat se jako zvíře, ale…”
Poněkud se nadzvedla od svého svázaného muže. Nechala ho očima spočinout na svých chytrých ňadrech, napůl zahalených, více vyzývajících.
“A ty jsi mi před chvílí říkal, že jsem bohyně. Šálí tě zrak? Jsi nebetyčný idealista, co vidí v polonahé ženě, jen to dobré?"
A spíš sama pro sebe se zeptala: "Na jaké cestě mezi zvířetem a Bohem jsi ty?”
Mlčel a pozorně ji poslouchal. Taftový pásek jej držel u země. Zvířecí chtíč se pral se studem.Vrátila se k jeho penisu a plnila místnost dalším fluidem na rozptýlení časoprostoru.
Pak se vrátila ke svým myšlenkám.
“Když jsem vystřízlivěla z prvních dvou kluků, obrátila jsem se na surový sex. Když tě muž chce, zlepšuje se tvoje nálada. Jenže čím víc jsem se poddávala mužům, co mě chtěli, tím měně jsem si připadala jako bohyně.
Až mi to jednou došlo. Mačkal mi prsa a já jen tak z čiré recese mu řekla, ať toho nechá, nebo mu pomačkám kulky. Překvapilo mě, když s tím souhlasil. Překvapilo mě, že mou agresi označoval za božskou. Překvapilo mě, že se mohu chovat jako zvíře a být oslovována bohyní. Dodnes mě překvapuje, jak ten svět funguje. Jak složitě hledáme svoji rovnováhu.”
Po chvilce pokračovala: “Už chápeš?Raději bych tě odvázala a položila se k tvým nohám. Přijala tvé semeno s vděčností poddané, ale protože nemám záruku, že zůstanu tvou bohyní, raději se navracím ke své zvířecí podobě.”
