Někdy se to tak sejde, že člověk vystřídá mnoho rolí. Je zároveň synem i otcem, pacientem i terapeutem, mocným i bezmocným.
Několikrát jsem působil v roli terapeuta. Neříkám, že jím jsem, ale že jsem v této roli působil a zřejmě ještě působit budu. Terapeut je u mě někdo, kdo v původním významu tohoto slova slouží, kdo je průvodcem na cestě k bohům. Stejně jako si uvědomuji, že v každém člověku dřímá terapeut a léčitel, stejně tak si uvědomuji, že mnoho lidí neumí s tímto svým potenciálem pracovat. Vědomě, cíleně, opakovaně se do této role dostávat.
Přišla ke mě žena s přáním zbavit se únavy, a tak nějak z toho našeho povídání vzešlo, že jsem pak na chvíli byl jejím terepeutem. Měla přání zbavit se vleklé, letité únavy. Únavu popisovala jako cosi cizího co překrývá její v podstatě veselou a živou povahu. Jako kámen, který na ní leží. Kámen, který jí vrůstá do těla, takže po letech měla spíše pocit, jakoby se s tím kamenem sžívala. A protože si pamatovala, jaké to bylo před příchodem únavy, chtěla s tím něco dělat. Bylo ji dosti přes padesát a nepříjemná únavu ji provázela již osm let. Prvním bodem našeho zvědomění bylo, že únava se začala objevovat krátce poté, co děti odešly z domu. Měla méně povinností, více času na sebe sama, a přesto se právě v tento moment začala únava projevovat.
Povídání to bylo dlouhé, protože i v našem rozhovoru neuměla opouštět smyčku únavy. Povídat si s někým o únavě je pěkně unavující. Jako se snadno můžete nakazit smíchem veselého vypravěče, stejně tak se dá nakazit jinými stavy vyprávějícího. Vzduch se proměnil v omamnou bublinu žijící svým vlastním životem. Unavený vyzařuje něco, co unavuje, odebírá sílu hledat, pokračovat v předsevzetích. Jednou jsem měl klientku s traumatem znásilnění. Bylo to ve větším, téměř Bálintovském kruhu s množstvím posluchačů, a to pak pěkně odsýpalo. S unaveným člověkem je to podobně náročné jako procházet traumata porodu. Člověk je schopen se zaseknout, a kdyby byl ponechán sám sobě, tak se klidně hodiny nepohnout z místa.
Paní ovládaná únavou byla schopná ustrnutí v čase. Málem přestávala rozumět, jak zdánlivě rychle čas kolem ní běží. Byla unavená, zamáčknutá svým balvanem a jenom kolem ní vše ubíhalo. Stárla a přibližovala se smrti. Stárla a čekala na svůj konec. Jenže v tom bezčasí je to zároveň tak trochu i mimo čas a prostor. Místo času a prostoru je tam hlavně čtvrtá dimenze. Opak hmoty. Informace. Informace, že je unavená. Informace, která formuje její tělesné bytí i tělesné prožívání času a prostoru.
Nebylo možné se chytit času, prostoru ani hmoty, nevnímala je. Rozuměla jim, ale neprožívala je. Tak jsme se chytili informace, něčeho co ji zcela ovládalo a formovalo. Většinou nás informace v terapii vedou do minulosti. Tady to nešlo. Když to nešlo vzad, zkusili jsme to vpřed.
“Jak dlouho budete ještě unavená?”
Na tuto otázku reagovala energičtěji a svižněji. Byla to tedy správná otázka. Po několika dalších krocích mi se zavřenými víčky pověděla: “Dokud se znova nenarodím.”
Tak jsme se o tom bavili trochu víc. Změna se začala projevovat ve výrazu její tváře. Byla stále unavená, jenže předtím než vyslovila tuto větu, tak působila nešťastně unavená, nyní vypadala a také to tak popisovala, že je šťastně unavená. Spokojeně popisovala, že splnila své předsevzetí do tohoto života, a tak jen nabírá sílu do toho dalšího.
Nemám ve zvyku vyjadřovat se k názorům klientů. Hledám cestu, jak posloužit na jejich cestě ke štěstí. Je to teprve nedávná událost a nelze ji zatím bez odstupu času hodnotit, ale po čtrnácti dnech mi volala, že je šťastnější. Unavená, ale šťastná a tento pocit si chce prožít a nechce jej zatím měnit. Popisovala, jak je to úžasné, spokojeně a unaveně odpočívat. Celé dlouhé hodiny prý jen leží a s velkou radostí si užívá totoho stavu. Občas prý vezme nějakou milou knihu, něco málo přečte a když má pocit, že to stačí, tak usedne či ulehne a nechá těch pár malých odstavců na sebe působit. Z telefonu to vypadalo, že vlastně neví, proč se předtím na sebe tak zlobila, že je unavená.
Nějak se mi chtělo říct, že má právo pít více kávy, že má právo více chodit na sluníčko ať se snadněji vyplavuje serotonin a tak dále, a že má také právo nechat v sobě pracovat ty tajemné síly a nesvádět s nimi kruté boje a dopřát si ten luxus komunikovat se svými hlubšími vrstvami vědomí.
Článek píši protože mi řekla jednu zajímavou větu.
“Takhle krásně šťastně unavená bych si přála i zemřít. Já mám totiž při tom pocit, jakoby mě ta únava ukazovala, jaké to je, když se to moje já stává více informací než tělem.”
