Děti nejvíc pochytí to, čím dospělí žijí, a proto nemůže jablko padat daleko od stromu. Učitel a asistent pedagoga jako malý náznak přátelského rodinného klimatu.
Mnohé životní zkušenosti jsou nepřenositelné, neuniverzální, vztažené výlučně ke konkrétním osobám v konkrétním časoprostoru. Také níže uvedené řádky je potřeba takto chápat. Nepovažuji je za všeobecně platné, ba naopak spíše za marginální. To nevadí, protože přesto mohou být inspirativní. A na pedagozích, kteří buď učili nás, nebo těch nezapomenutých v čase, často oceňujeme nikoli jejich všednost, ale právě jejich jedinečnost.
Často slýchám nebo čtu o těžkostech, které vznikají v interakci učitele a asistenta pedagoga (AP). Léta jsme jako učitelé byli zvyklí na samostatnou práci s žáky. Zaváděním AP do výchovně vzdělávacího procesu se tato situace výrazně mění. Do jedinečného, svým způsobem mnohdy až intimního vztahu mezi žákem a učitelem, tedy v tom smyslu, že stejně jako žáci “prokouknou” svého vyučujícího, tak učitel se mnohdy dozví takové detaily, které zdánlivě s vyučováním nesouvisí, že postupně proniká do mnoha tajů svého žáka, tak do toho všeho najednou vstupuje další osoba. Je to jako kdyby například matka samoživitelka měla najednou přijmout k sobě a ke svým dětem nového partnera. Situace se prostě změní. Stejně tak příchod AP do třídního kolektivu mění situaci.
Já jsem osobně a intenzivně (vícehodinové každodenní setkávání) zažil pouze dva AP. Prvním byl statný vysoký muž téměř důchodového věku, bývalý amatérský boxer. Chlap, který dělal ve třídě pořádek. Vytvářel úctu ke škole a k vyučujícím. Nechtěl jsem hodnotit a nečiním tak ani nyní. Nevybral jsem si jej a on si nevybral mě. Spíše ten stav jen popisuji a uvědomuji si, že jsem jej přijímal takový, jaký je. Prostě jsme se začali potkávat na svém pracovišti. Když to pro pochopení více zvýrazním, tak jako bych měl ve třídě zlého policajta a já mohl být ten hodný. Dobře se mi učilo. Když jsme se na konci školního roku loučili, věděl jsem, že se mi bude stýskat. Ve třídě byl naprostý pořádek a to od přípravy na zvonění až do mého odchodu po zvonění. Po pětadvaceti letech ve školství to byla zajímavá zkušenost, část svých povinností přesunout na jinou osobu. V současné době mám vedle sebe jako AP naopak ženu spíše tradičních hodnot. Je z ní cítit vztah k rodině a k dětem. Zná množství detailů ze života dětí, vidí je u různých učitelů a za různých situací. Dobře a hodně komunikuje s dětmi i rodiči dětí. Její porozumění interpersonálním vztahům je mimořádné. Opět jsem si ji nevybral, ale upřímně děkuji, že jsem ji potkal a že si ve třídě, ale spíše s dětmi, vzájemně pomáháme. Naše role jsou samozřejmě jasně dané. Učitel je hezky řečeno tvůrce hodiny a asistent pedagoga mu pomáhá dosáhnout cíle.
Vidím v tom paralelu jako v rodině. Ovšem uvědomuji si, že může být kontraproduktivní permanentně analyzovat, kdo je hlavou rodiny a kdo tou hlavou otáčí. Pro všechny přítomné, zejména pak pro děti i pro sousedy či inspekci zvenčí je podstatné nazírání na celek. Soulad rodiny. Soulad ve třídě. Toto vzájemné sladění vytvářejí oba dva dospělí lidé, učitel i AP. Oba dva hledají své pracovní uspokojení. Oba dva jsou zodpovědní za vytvoření, nebojme se ji hledat, ideální atmosféry.
Je to jen moje osobní zkušenost, ale stejně jako přeji klid a mír do co nejvíce rodin, stejně tak přeji co nejharmoničtější soulad do co nejvíce tříd, kde mají děti na starosti dva dospělí lidé.
