Kdyby se článek jmenoval Arťom, asi by nikomu nepřišlo na mysl, že je to příběh jednoho z mnoha vojáku na východní frontě.
Na malé plóšťadi nás stálo asi pětset muklů. Žádní svatoušci. Život mezi žádnými svatoušky rozhodně není cesta ke svatosti. V podstatě každou minutu je potřeba se mít na pozoru. Při jídle. Ve sprchách. Ve tmě na palandě.
Před pěti lety jsem havaroval s kamionem. Pak to šlo ráz na ráz. Vyhazov z práce. Neplacení alimentů. Facka ženský co na mě řvala, že když nezaplatím, tak mě udá. Butyrka, Jaroslavli a teď tu stojím a poslouchám velké kápo, jak nám slibuje volnost.
Máme pět minut na rozmyšlenou. Ještě dva roky mezi mukly, nebo boj za vlast plus možná prachy a svoboda, nebo taky střela do hlavy a klid. Stojíme venku a všichni máme dojem, že se můžeme svobodně rozhodnout, že už jsme jednou nohou z kriminálu. Snad po třetí již opakuje: Slávu, nebo hanbu. Tady jsme všichni jen čísla. To je míň než hanba. Nejdeš spát kdy chceš, nejdeš spát kam chceš, ani na ten hajzl nejdeš kdy chceš, a ten chlap se nás ptá, kam si stoupneme za pět minut. Za ním, nebo zpět ke svým dozorcům. Je to kápo. Všimli jsme si, jak mluvil s velitelem Jaroslalvli. Jako by nebyl šéfem kriminálu, ale jen nějakým muklem v dočasné funkci velitele baráku. Na frajery pozor. Jenže když chceš v Jaroslavli přežít, musíš vědět, kdo čemu šéfuje. Na pět minut máme jinýho šéfa. Předem vím, že si stoupnu za něj i když mi něco ve mě říká, že to bude velký parchant. Každý prý můžeme selhat, ale říká nám, zradit kamarády na to má jediný recept, žádný Petak. Všichni prý víme, jak s takovými bastardy zatočit. Nejlépe kladivem do hlavy.
Tak ještě dvě minuty. Jdu na jeho stranu mezi prvními. Jak říká, všichni máme na výběr. Kurva, jasně, že je v tom nějaká levárna. Na marody si nehrajem. Jdeme tam skoro všichni. Chci svobodu a taky slávu, a taky slibovaný prachy na ženský. Hlavou mi blesklo, jak to asi naši rudoarmějci na konci velké války nandali Němkám. Chci pryč z tohoto zavšiveného místa. Dostali jsme po krabičce cigaret a upozornění, že zadarmo to nebude. Kdo podepsal odejde jako vítěz, nebo s kulkou v těle. To, co někdy ve mě mluví, řeklo, nebo s kulkou v zádech.
Cesta vlakem byla v pohodě. Hygiena žádná, ale pak se snad vykoupem. Kouřili jsme. I trocha kořalky se našlo. Cítili jsme ženský, jak se hrnou na naše prachy. To něco ve mě vidělo nové auto, cigárko u okna, pohodu. Výstup z vlaku a přesun do Zilů už zase připomínal manýry dozorců. Takové přepočítávání dobytku na porážku. Tušíš kam jdeš, ale stejně tě všechno neodvratně vede jedním směrem. Ale když člověk dostane do ruky AK 47, to je hned jiná. To by v tom byl čert, aby si svobodu nevystřílel. Před šestnácti lety jsem sloužil na Jižním okruhu přesně s tímhle ákáčkem.
Ubytování bylo o něco lepší než v Jaroslavli a strava stejná, ale chutnala líp. AK čekaly na svoji práci, to pak člověku hned víc vytráví. Jenom škoda, že nám tu nabídku nedali dřív, když bylo tepleji. Teď už jsou dny krátké a tma, prostě tma.
Našim cílem byl Arťomsk. Ivan Hrozný to měl za ostorožnu Bachmutovku. Naši mu říkají Arťomsk po nevlastním synu Stalina. Tak nám to aspoň před nástupem na Zily říkali. Pamatuji si to. Je to můj jmenovec. Celé město pojmenovali po hrdinovi od Stalina, který se jmenuje jako já, to je dobrý. Taky říkali, že je potřeba toto důležité místo očistit od nacistů. A od toho jsme tu my, abychom to provedli. Abychom zavedli pořádek. Nastolili úctu k tradici. Konečně jsme k něčemu dobrému. Naučíme je, že život není peříčko. Dáme jim co proto, aby se řádně chovali. Smrt nacistům a prohnilým Chocholům. Já ale nejsem zlý člověk, když se budou slušně chovat, nebudu nikoho mlátit. Ani ženským neublížím. Člověka napadne lecos, ale já vím, že bych bezbranný ženský neublížil. Tu svoji jsem udeřil jednou a to už opravdu přeháněla. Věděl, že námám ani kopějku, že nemám práci a furt na mě láteřila jak jsem neschopný, jak jsem k ničemu. Facku dostala když vyhrožovala policíí. Když jsem měl prachy, to jsem byl dobrý. Na to je lepší nemyslet.
Hned první noc jsme věděli, že jsme na frontě. Blad. Opravdové, skutečné frontě. Svoboda opravdu zadarmo nebude. To je jasný. Ve vzduchu bylo bahno a rámus střel. Takových filmů jsem viděl nespočet. Kolem to hvízdá, trhá to ruce a nohy, ale statečný vždycky přežije. Je potřeba dobře poslouchat odkud to lítá a taky je dobrý mít sebou parťáka. Tak to bohužel nemám, budu si muset dávat o to větší majzl.
Výcvik byl svérázný. Zeptali se nás, kdo z nás tomu rozumí. Dva zvedli ruku. Oba veteráni z Čečenska. Tak nám představili naše nové velitele čety. Do oběda nás měli seznámit s ákáčkem. Klasika, rozborka, sborka. U AK nic těžkého. Dělali jsme to i se zavázanými očima. To bylo dobrý. Cítil jsem se jak frajer, oči zavázané a AK do minuty složené. AK můžeš zasrat blátem a ono přestane chřestit, ale střílet bude. Chvíli jsem měl dojem, že cesta ke svobodě je opravdu v našich rukou. To moje zrovna novotou nesvítilo, ale držet ho znova v ruce, to je síla. Tenkrát jsem to tak neprožíval. Chtěl jsem jen přežít buzeraci a vrátit se do civilu. Teď to bylo úplně jiný level. Mělo mě dostat z kriminálu. Mělo mi vystřílet nějaký ten rubl. To něco ve mě se ptalo, jestli bych se odtud mohl prostřílet. Nehnat se do útoku, ale rovnou tady vzít AK a zdrhnout do zaječích. Byla to blbost, ale napadlo mě to.
Odpoledne již byla střelba. Navečer taktika. Plížení s AK za tmy. Druhý den jsem pochopil, že náš prapor je větší než rota, ale blad záleží jen na tvojí četě. Ta si má krýt vzájemně záda. Celý zbytek dne jsem byl s ostatními mukly z naší čety. Stále nám tak říkali. Muklové nástup. Muklové seřadit. Trochu jako kdybychom se ocitli ve větším lágru. Každýmu bylo jasný, že je tu sám za sebe. Každý držel to svoje AK. Nemuseli jsme se představovat. Znali jsme se od pohledu. V base to není o sympatiích. Je to spíš o tom, na koho si dávat většího bacha. V duchu jsem si říkal, kolik z nás to přežije. Pět? Deset? Zaříkával jsem si, že budu mezi nimi. Když se nedívali, nahlas jsem si opakoval: “To dáš.” Kdoví, jestli by mě se zraněním poslali domů, nebo zpět do Jaroslavli. A s jakým zraněním? Asi ne. Kápo říkal, sláva, nebo smrt, nic mezi tím. Každý z nás měl zastřelit jednoho protivníka. Jsou nás milióny a takhle jednoduchým počtům rozuměl každý z nás. Snadno jsme je mohli přečíslit. Stačí odprásknout jednoho Chochola a když to udělá každý z naší čety je vymalováno. Dříve domů, dříve finanční odměna a nový život. Když budu mít prachy, třeba bych mohl začít jezdit s taxíkem jako kdysi Vladimír Vladimírovič.
Pátý den přišla řada na naši četu. Zavezli nás k malému asi pět metrů širokému zavlažovacímu kanálu. Dostali jsme jednoduchý úkol, překročit vodu, která není hlubší než půl metru a dostat se pak 500 metrů na západ. Žádné kilometry, jen 500 metrů. To je nějakých 500 kroků. Tam se zakopat a počkat na spojaře. Našim úkolem nebylo v tento moment chocholy zabíjet, to udělá naše dělostřelectvo, jakmile protivník vystrčí hlavy ze svých děr. Velitel naší čety se zeptal na granáty. Užitečná věc pro boj v zákopech. Zda nějaké dostaneme. Dostal tak těsný výstřel vedle svého chodidla, že jsme všichni pochopili, že tu nejsme od toho, abychom se na něco ptali. Takový rozkaz pochopí i největší pako. Pět set metrů za vodu. To je zhruba tam, kam vidíme, na otevřené pole. To je naše daň za cestu ke svobodě. Cesta zpět není ani do Petaku. Teď už stejně není na výběr. Svobodu jsme měli dvě tři minuty na plóščadi, teď už zase žádná není.
Nekecali. Voda opravdu nebyla ani do pasu. Rozprostřeli jsme se v linii. Velitel čety uprostřed. Já jsem byl na levém kraji. Myslel jsem, že budu za poklusu střílet na nepřátele a oni budou padat jak hrušky. To by se mi líbilo. Místo toho jsem se s mokrými kalhotama plazil mazlavou hlínou. To asi do večera neuschne. Ale říkal jsem si, dokud žiju, tak to jde. Nahlas opakoval: “To dám.” Když to začalo, přidal jsem v tempu. Ze svého pohledu jsem nic neviděl. Jen černou blátivou zem. Nevěděl jsem, kam mám vyprádnit zásobník. Odkud na nás útočí. Žádné kulky jsem hvízdat neslyšel. Myslím, že kluci uprostřed měli větší smůlu, do jejich míst dopadla salva min a pak na chvíli takový zvuk jako v dešti. Ve své rychlosti jsem padl do malého kráteru, obsazeného dvěma mrtvolami. Palba utichla a já s nimi zůstal v té díře. Vůbec mi nedošlo, jak bych se chtěl se svojí malou lopatkou zahrabat. Vše bylo neskutečně rychlé. Pak mi nad hlavou zasvištělo několik střel směrem k Chocholům. Byli jsme jen návnadou na odkrytí jejich pozic. Kdybych měl teď pět minut na rozmyšlenou jestli vystrčit hlavu a jít za svobodou, nebo zůstat s mrtvolami v díře, neuměl bych se rozhodnout. Bušil bych pěstmi do Ukrajinské půdy a nikdy více již nechtěl, aby se mě někdo ptal, jak se rozhodnu. Blbě, vždycky blbě. Vždy jen hanba a nikdy žádná sláva.
