T. G. Masaryk se habilitoval sociologickým zpracováním tématu sebevraždy. Vyzkoušel jsem si spojit materialistický náhled na sebevraždy s teologickým, a dát jej do kontextu se svým vlastním životem.
Většina z nás je občas v životě postavena před zásadní výzvy (narození dítěte, rozvod, úmrtí v rodině), jejíž zvládnutí je možné považovat za malou soukromou habilitaci. Já to právě v těchto dnech prožil se sebevraždou. Raději bych použil slovo sebezabití, které by mi významově přišlo vhodnější. Rozdíl mezi vraždou a zabitím je ohromný. Vojáka, který zabil nepřítele si představujeme téměř heioicky, zatímco voják, který by nepřítele zavraždil, by nemusel najít přijetí ani mezi vlastními lidmi. Rovněž tak hospodář nejde zavraždit králíka na nedělní oběd. K člověku, který by mluvil o sebezabití bychom také asi přistupovali jinak, než k člověku, který se pokusil spáchat sebevraždu.
V našem povědomí se sebezabítí nazývá sebevraždou, protože evropská kultura do sebe významnou měrou přijala židovsko křesťanské prvky Blízkého východu. A v tomto případě převládly křesťanské nad židovskými. Ve Starém zákoně je ještě popisováno sebezabití Eleazara a jeho početné družiny jako akt, který je ukázkou souznění s Bohem. V Novém zákoně již je to jinak, a zejména s nastupující mocí křesťanství je stále jasněji sebezabití přejmenováváno na sebevraždu, až nakonec s nástupem věd je na sebevraždu nahlíženo jako na vážnou psychickou poruchu jednotlivce. Samozřejmě je mnoho dalších kultur, kde se s tímto fenoménem nějak vypořádaly, nebo vypořádají, ale až na naprosté výjimky malých izolovaných kultur, žádné pojetí sebezabití nijak neohrožuje společnost, protože se zdá, že v každém živém tvoru výrazně převažuje odhodlání žít nad vlastním zničením. Ve skutečnosti se člověk brání zuby nehty, aby mohl žít, někdy až mnohem déle, než by bylo přirozené.
Jedna věc je kultura, společnost, tradiční vnímání hodnot, a druhou je niterné vnitřní vypořádání s těmito jevy. V mém případě, stejně jako u mnoho jiných lidí, se k fenoménu sebevraždy nejvíce vyjadřuje teologie, ačkoli si toho příliš nejsme vědomi. Je jasné, že nějaké matematice, astrologii či fyzice jsou otázky destrukce věcně neemocionální. Rozpad, poločas rozpadu je pevnou součástí materiálního světa. Ani vědy zabývající se psychikou či sociálními vztahy nemají takový vliv na naše uvažování o sebevraždách jako právě teologie, a to i v tak ateistické zemi jako je Česká republika. Dokonce i filozofie, má-li pregnantně odpovědět, jak je to se životem člověka, může nabídnout model, že jsme do života vrženi, a nikdo se nás neptal, jestli se chceme narodit v chudé rodině Somálska, nebo v rodině poklidného Švýcarska. Je to jen o tom, kde spermie doputuje k vajíčku. Ovšem víra ve vyšší mocnost předkládá jeden argument (spíše dogma), který se nám hluboce vrývá do našeho porozumění světu. Život ti byl darován, tedy jsi dlužník. Toto dogma je v naší kultuře tak široce rozšířené, že jej ani nevnímáme jako spojené s vírou a teologií.
Snadné je odpovědět, že pokud je člověk skutečně ateista, tak toto dogma nemůže mít na něj žádný vliv a sebevražda se má nazývat sebezabitím či sebezakončením, a je v plné kompetenci jedince a případně společenského konsensu. V takovém případě člověk chápe, že byl pro vůli dvou lidí (otce a matky) zplozen, může s tím nesouhlasit, ale vrátit to nelze, ani si nelze vybrat jiné místo, jinou matku či otce, dokonce ani jiné podmínky, jako místo narození, barvu pleti, temperamet či kvalitu paměti. Mohu si jenom tipovat, kolik takto důsledně ateistických lidí je kolem nás. Předpokládám, že velmi málo. U naprosté většiny lidí se vyjeví sled odpovědí vyvěrající z teologického dogmatu. Proboha, jak vůbec může přemýšlet o sebevraždě? Copak si neuvědomuje, že dostal vzácný dar? Co si počnou lidé kolem něj? Atd. A právě u této kategorie lidí, implicitně (nevědomě) zastávajících teologické dogma, mě přišlo, že na to lze nahlížet i přesně naopak.
Opustím-li ateismus, protože tam není v tomto ohledu moc co řešit, a přijmu-li teologické stanovisko, že život je dar, pak se ptám, jak s tím darem mám naložit. Představuji si takový příměr. Jsem chudým ve městě a najednou mi kdosi dá darem váček na peníze (vždy jsou v něm zlatky), jsem vděčný, užívám si darů a tak dlouho se raduji z požitků, který bezedný váček přináší až mě to jako doktora Fausta omrzí. Mám právo vrátit měšec, i když je to tak vzácný dar, nebo jej musím mít u sebe a užívat jej, i kdyby mě přinášel neštěstí, a to čím dál zoufalejší neštěstí, protože mi nenabízí to, co já hledám? Podobných příměrů je mnoho.Existuje nějaký dar, který není možné nikdy, a za žádných okolností vrátit?
Říká se, a to nejenom v Bibli, že na počátku bylo slovo (logos), a to slovo znamenalo čin (vůli). Je tedy výrazem lidství přijímat s vděčností dar, nebo v sobě probudit vůli se rozhodovat, které dary, a za jakých okolností, chceme přijmout. Opustím-li lineární pojetí dějin, typické pro arabskou, židovskou i křesťanskou kulturu (pouštní kultura), kde na počátku je stvoření, pak práce a nakonec boží soud, tak mě zaujme cyklické pojetí dějin, kde není jasný začátek a konec, nýbrž věčné žití v jakémsi cyklu, například reinkarnací. Zde je člověk tak dlouho v běhu života, než přestane prahnout, i po životě samém.
Materialistické pojetí života je nesmírně pragmatické i k pojetí sebezabití, je to věcí zisků a ztrát. Teologické lineární pojetí života pracuje s darem pro člověka, kdy se možná předjímá, že vrcholem dokonalosti je, že člověk projeví svou vlastní vůli, a to včetně přijatých darů. Sebezabití, tak lze vidět jako čin svobodné vůle. U cyklického pojetí života, je přecházení mezi životy a cykly tak dlouho pasivní, člověk je tak dlouho vláčen životy, než mu dojde, že může procházet životy aktivně, v momentě, kdy to uzná za vhodné.
Pro mě je dobrý článek takový, který mi otevírá nové obzory. O sebevraždách se shodně v odborné i laické veřejnosti psalo vesměs jako o aktu zoufalství. Neštěstí v lásce, v životě, v nemoci, prostě životní tíseň. Po těchto úvahách mi přišlo, že mohu na sebevraždu pohlížet i jako na metafyzické přetavení osobnosti k naprosté zodpovědnosti a svobodě. Že to může být přesný opak dogmatu o zneuctění božího daru, ale jako posvěcení božího daru zažívat existenci svobody. Nietzsche někdy viděl život v dogmatu státu, jako pomalou sebevraždu všech. A tak si říkám, že se možná bůh nezlobí na člověka, který takto koná, který například vykoná rituální seppuku (harakiri), ale zjevuje se mu v jeho plné síle, jako když jedna z inkarnací boha Višnua odchází z těla místnosti, aby se mohla stát jinou inkarnací, třeba bohem Rámou. Možná je bohu milejší vidět silné lidi, kteří se přestali bát své konečnosti, než lidi nevědomě páchájící pomalou sebevraždu, svým postupným umrtvováním citů a projevů lidskosti.
