?Včera jsem četl na webu z Českolipska, jak zde jeden pán již několik let alarmuje na záchranu zeleně a ve svým článcích pravidelně pláče nad pokácenými stromy.
Je to vzdělaný muž s tituly a svým nářkem dokáže rozplakat, jako nešťastný Orfeus ve starých bájích, své posluchače. A protože píše léta, a píše na facebook, a píše do novin, a říká to na politických mítincích, tak jsem se ho zeptal, trochu jako starého známého, kolik zasadil stromů? Já mám totiž stromy, také moc rád. Věděl, že já jich pro svoji zábavu vysázel tisíce, a tak mi neodpověděl. Z davu jeho paralyzovaných posluchačů mi v atmosféře prožívaného žalu odpověděla jedna z jeho posluchaček, že na to, abych zasadil strom je potřeba povolení, že to není jen tak, zasadit strom. Vysvětlovala mi, že proto musíme držet pohromadě a bránit každý živý strom, který se má pokácet. Měla pravdu. Říkala, že na zahrádce, ve svém sadu, ve svém lese, si můžete sázet, jak se vám zachce [poznámka: kácet ne], ale co my, citlivá většina. Co my můžeme dělat?! A měla pravdu.
I s tím vykřičníkem a otazníkem. Jejich letitý žal a jejich setrvávání v tomto žalu je natolik uzemnilo, že si uvědomují, že nemohou nic dělat, že jsou ne-mocní. A ten jejich vzdělaný politický šéf a zastupitel a radní v jedné osobě je jako špatný lékař léta léčí, aniž by je někdy plánoval vyléčit, zmocnit. Co s vyléčeným člověkem? Koho bude volit? Je zaručeno, že bude nadále vyhledávat jeho pláč? Není. Všude jen pravda. Pravda, která říká: “Je to tak.”
Jsme v zemi, kde ta naše většina nevlastní skoro nic. Vyžíváme se v dodržování zákonů, které nám pomáhají zůstat ne-mocnými. I malé dítě ve škole nezbytně potřebuje patřit do nějaké party. Když nemá na výběr, tak do jakékoli. Každý ví, že lepší je někým být. I kdyby nemocným, tak alespoň někým. Protože otázka “Nevím, kým jsem”, bolí mnohem víc.
Cítím soucit s těmito lidmi. Ze srdce jim přeji, aby byli lékaři, učiteli, automechaniky, tátou, mámou… něčím, co existuje, s čím se mohou identifikovat. Aby nemuseli hledat něco co vlastně ani neexistuje, ale může svazovat a bolet mnohem víc. Obdivuji odhodlané lidi, kteří si jako družstvo kupují lesy, aby pro svoji představu ochrany přírody udělali více. Potřebuji chválit drobné zemědělce (jakým jsem také byl), kteří bez ohledu na dotační tituly velmi citlivě spravují svoji malou zem, nenechávají ji zbytečně planýrovat, zbytečně zcelovat, zbytečně si mluvit státními subvencemi do svého záměru uchovat tento malý kousek země i pro svoje vnuky.
A u té většiny, kterou jsme také byl a možná zase budu, se přimlouvám za odstranění strachu a všudypřítomného pocitu bezmoci, kdy někteří politici této většině nabízí, že za ně všechno vyřeší, a teď již dokonce za ně i pláčí. Kde se bere ten strach? Možná už ze školy. Jistě z kolektivní smlouvy každoročně rozšiřované o potřebě naprostého zabezpečení na úkor naprosté poslušnosti. Jako když se vepři krmí týden před porážkou a tlačí se, kdo toho sežere víc. Jsou to jenom vepři, kteří se netroufají zeptat, zda jejich páni za ně vyřeší opravdu všechny jejich osobní problémy.
Paní z publika jsem se zeptal: “Kdo vám řekl, že za vysazení stromu na obecním pozemku, půjdete do vězení?” Neodpověděla. Měla svoji pravdu a zvyk, že lepší je plakat než hledat odpovědi.
Mohla ještě padnout otázka “Kdo vás to straší, že se bojíte žít?” Já jsem se nikdy nebál vysadit stromy na obecním. Nikdy jsem za to nebyl potrestán. Na sídlišti jsem jich vysázel deset a pět mi jich hned na jaře správci pozemků posekali. Z těch pěti co přežily, dva pěkně za mlada zničili vandalové.
Když teď jedu Lípou mohu si říct (a kdybych se bál úředníků, policajtů, soudců, co za to mohou prý dávat pokuty - tak si jen v duchu pomyslet), tady ty tři velké stromy jsem sázel za mých mladých let. Je to hezká vzpomínka. Okrasné keře u říčky Ploučnice již zmizely, ale před dvěma lety tam ještě byly. Těším se, až půjdu na podzim zase něco vysázet. A protože jsem sázel nejen zde, ale také ve Višňové, ve Vranově nad Dyjí, v Proseči, v Benešově nad Ploučnicí a co já vím, kde již všude (život je dlouhý), nemám důvod plakat, že je stromů čím dál míň. Neprožívám osobní pocit viny. Evropa je z leteckých fotografií zelenější než byla kdy dřív, tak si myslím, že vlády i zastupitelstva jsou v tomto ohledu spíše normální, tohle zrovna není důvod, abych plakal. Jenže to podstatné pro můj život je, že jestli chci “na svém sídlišti” více stromů, tak si je vysadím.
Někomu z těch opravdu vystrašených, nebo těm co již na vlastní kůži poznali, že si nelze s oněmi všudypřítomnými “kolektivními smlouvami” zahrávat, tak těm doporučuji, ať se před vysázením vlastního stromu pořádně rozhlédnou jestli tam někde není cedulka “ZÁKAZ SÁZENÍ STROMŮ A KEŘŮ”.
Když cedulku zahlédnou, tak je něco zle, ale to je na další úvahu.
