?Osobní zkušenosti mají výjimečně vysokou cenu a i když se nedají nikdy druhými lidmi zopakovat, tak přesto doufám, že jejich zaznamenáním mohu obohatit více, než jen sám sebe.
Věrnost mě provází celý život, byla mi nezpochybnitelnou hodnotou v dětství, dospívání i v produktivním věku. Věděl jsem, že věrnost, pokud ji budu chápat jako charakterovou vlastnost člověka, přináší požehnání, nebo zmar, podle úhlu nazírání. Věrnost svým způsobem zbavuje soudnosti a vzhledem k tomu, že naše společnost upřednostňuje racionální uchopování světa, možná věrnost, jejíž kořeny jsou ve víře, tedy neracionálním uchopení světa, je na ústupu.
Možná. Je u toho spousty otázek. Je životaschopnější americko-egoistický model vyzdvihující sílu každé individuality, nebo čínsko-komunistický model, kde význam celku stojí vždy nad jednotlivcem. Jako obyčejný člověk bych si vybral život v USA, moji individualitu bych nemusel potlačovat, ale vlastně nevím, zda by to pro moji duši bylo nakonec dobré. Na známém americkém plakátu ukazuje prst “I Want You”, chci tě, nikoli vás, ale tebe, protože ty možná spasíš USA. Jednou jsem potkal obyčejné Číňany, kteří s nadšením mluvili o bohatství svého šéfa. Jejich potlačené ego se zároveň identifikovalo s bohatstvím celku. Jako učitel jsem mnohokrát vnímal dilema, zda mám jít s celkem, s pedagogickým sborem, nebo zůstat věrný svému žákovi a sdělit svůj názor proti všem. Jsem tam pro mého žáka, nebo pro sílu celku?
Může nám síla věrnosti pomoci přežít jako národu? V minulosti to tak často bylo, že se jedinci obětovali pro svoji rodinu, pro svůj lid, pro svoji víru či v nějakou hodnotu a ty národy, které měly větší víru projevující se navenek větší věrností, často nakonec udolaly ty, jejichž víra a věrnost upadala. Ostatně, jak silná je věrnost rodině, skupině, idejím například u muslimů přicházejících do Evropy, v porovnání s naší?
Já sám ve svém vlastním mikrosvětě prohrávám, jsem ve stavu, kdy mi manželka po dvaceti letech věrnost zrušila. Svoji vizi do budoucna postavila na holé větě: “Dělej si, co chceš”. Pak se to už jen rozvíjí a synové, ať si také dělají, co chtějí. Individualismus vítězí nad kolektivismem.
Někdy si lidé charakterizují, na své cestě od opičích předků až k vizí o splynutí se svým bohem, sami sebe, jako “jsem, který jsem”. Nejlépe si to představit na časové ose. Tam někde v minulosti, když naše mysl nevěděla nic o čase, nekladla si otázky co se mnou bude, kam přijdu po smrti, zdali jsou mé skutky dobré či zlé, a podobné úvahy, se předchůdce člověka nepřetvařoval, ale byl tím kým byl. Až později, když si lidé začali klást tyto těžké otázky, mohli zjistit, že často nejsou těmi, za něž se vydávají, ale že snad směřují k cíli, kde se budou moci opět stát těmi, jimiž skutečnou jsou. Tvory oplývajícími takovým vědomím, že dokáží skloubit svoji přirozenost se svými vizemi, že dokáží skloubit nejen své opičí předky, ale i prach ze kterého vzešli se silou, která tvoří nové světy a dimenze. Člověka tak lze vidět trochu jako poutníka na cestě z nevědomí k vědomí, z prachu materie k silám tvořivosti, jako bytost neustále lavírující mezi dvěma světy. Charakterové vlastnosti si pak lze představit jako jakási chapadla, kterými se přitahujeme tím, nebo oním směrem. Jako žvýkačku nataženou mezi dva body, mezi tělo a duši, kde hlavní masa ukazuje, kde se nejvíce nalézáme. Vlastně takový starý středověký spor známý jako “hádala se duše s tělem”.
Také věrnost se rozprostírá jako dendrit, či roztažená žvýkačka s kořeny a chapadly. Na jedné straně sil (kořenů chapadel) mi věrnost umožnila díky své stabilizační síle vybudovat nádherný svět, bílý dům v zámecké zahradě, a zároveň způsobila nebezpečnou fixaci až nebezpečné setrvávání v minulosti Na straně druhé moje věrnost zapřičiňuje vztahování se k Bohu, k idejím, které jsou mimo svět zámeckých zahrad, ke vzdušným zámkům, metahodnotám spojených s cíli věrnosti, s láskou, nadějí, zodpovědností. Prostě si uvědomuji, že jsem normální člověk z masa a kostí, který zahlédnul světlo na konci tunelu. Není pak pro mě ani otázkou, kde se v tom tunelu nacházím, ale kde se nachází největší část mé hmoty, mé žvýkačky (masa, kostí a duše).
Je věrný, je věrná, často vzbuzuje větší obdiv, než je přelétavý, přelétavá. Ty nevěrnice je již nadávka. A je to opodstatněné. To, co totiž vyhovuje jednotlivci, může klidně škodit rodině, skupině, státu. Nebo, ještě jinak, to co může zachránit život jednotlivce, může ohrozit jeho blízké i celý jeho národ. A nejedná se pouze o víru náboženskou, kdy se například učedníci vzdávali víry v Ježíše, ale i politickou, či partnerskou, kdy se jeden vzdává víry v druhého, aby získal osobní prospěch. Pojem věrnosti si lidé osvojili již ve velmi dávných dobách. Etymologicky je indoevropského základu a rozumí se jím kromě věrnosti, také smlouva a záštita, případně i pravdivost. Zvenčí můžeme věrnost popsat jako přátelství, kde se jeden může spoléhat na druhého a může vždycky počítat s jeho podporou. Při vzniku manželství je věrnost podpořena slavnostním veřejným slibem. Opakem věrnosti je zrada. V katolické formuli svatebního slibu jeden druhému slibuje, že ho „nikdy a v ničem neopustí a bude s ním sdílet dobré i zlé“.
Na důvěře, věrnosti, víře (slovech velmi vzájemně provázaných) vznikaly první větší nepokrevní celky. Někdy se říká, že aby něco samo o sobě mohlo stát, potřebuje to alespoň tři nohy. Na trojnožku již můžeme usednout. Pokud nechceme riskovat ztrátu věrnosti ke svým rodinám, národům, a tak postupný zánik naší civilizace, asi bychom měli k pravdivosti ve vztahu přidat ještě další hodnoty. Ústní smlouvu, slib před Bohem, nahradit právním systémem. Záštitu rozprostřít v čase, nevnímat, že na cestě odněkud někam, můžeme být v jednom čase pouze na jednom místě, ale že naše činy a závazky nás rozprostírají jako tu žvýkačku. Záštitu neuzavřít do kulatých závorek “od - do”. A těm z nás, kteří si věrnost nepotřebují komplikovat právním státem a datem trvanlivosti, dopřát společenské uznání. Díky jejich věrnosti jsme možná stále naživu.
