Když jedete autem vlahým letním podvečerem naší krajiny, zjistíte, že už ani ty mouchy nejsou co bývaly. Zatímco před dvaceti lety jste měli hmyzem zadělané světlomety a čelní sklo, dnes je to pro řidiče celkem pohoda.
Žádné komplikace s jízdou.
Taková přirozená cesta pokroku. Všiml jsem si, že kromě much a jiné havěti zmizeli ze silnic také stopaři. Měsíce čekám na stopaře kterého budu moci svést a zachovat se tak, jak se ke mě chovali jiní, když jsem sám potřeboval svézt. Možná je to dobře, prostě jsme zbohatli a mladí jsou nezávislejší a jezdí svými auty. Vím, že to není definitivní. Stejně jako ty rozpláclé mouchy na předním skle, lze při troše štěstí zahlédnout i stopaře. Že jich ale ubylo, to je fakt.
Na střední školu jsem v neděli jezdil přeplněným špinavým vlakem, kde bylo pro mladé lidi spousty podnětů. Nebyla to doba displejů a zacpaných uší takže jsme hlasitě mluvili, vyjadřovali se k hudbě, sportu, tlačili se v naději, že si sedneme. Před příjezdem vlaku se mluvilo, nabídnout cigáro patřilo k základní slušnosti, a to byly cigarety k tehdejší kupní síle dražší než dnes, za jednu socialistickou výplatu jste si jich mohli koupit výrazně méně. V pátek jsem se z průmky vracel zásadně stopem. Stejně jako vlaky, byly i silnice občas přeplněné stopaři. Dnes jsou silnice přeplněné auty. Tehdy byly situace, že jste si stoupli do fronty. Šli jste až za někoho na třetí či čtvrté místo, a i když aut tolik nejezdilo, věděli jste, že v průměru každé patnácté auto zastaví. Byly i excesi, kamarád, později student na matfyzu, jezdil v tak hrozných hadrech typu “vaťák”, že mýtus pravidla patnáctého auta pravidelně bořil. A cestování stopem ve vojenské uniformě? Tak o tom statistiku nemám, ale bylo to rozhodně rychlejší a spolehlivější než cesta vlakem. Lampasáci samozřejmě věděli, že pro ně platí embargo.
Vlastně je zajímavé se zeptat, proč nás tehdy lidé brali. Koupit si auto nebylo snadné. Nevybavuji si, že by si někdo z naší ulice dokázal koupit nové auto. Dnes si dělník ve Škodovce z jedné prémie pořídí slušné spolehlivé auto, kdysi to byla otázka desetiletí ze základního platu našetřit na auto. Tak proč někdo bral stopaře, když bylo získání auta tak těžké?
Krátce po revoluci jsem procestoval téměř všechny státy Evropy, vynechal snad jenom drobná knížectví. Také tam se hojně cestovalo stopem. Ve Švédsku mě vezl veterán z války ve Vietnamu a pořád mi chtěl něco darovat, ve Finsku pak děvče, která vypadalo na šestnáct let a rovnou mě zvalo domů, protože u polárního kruhu jsou studené noci. V Rusku po mě chtěli všichni peníze a nebo aspoň předmluvit vízum, písemné pozvání do ČSFR. Ve Francii mě spousta lidí pozvala na oběd, nebo aspoň na kávu. Němci byly neúprosně zdvořilí. Rumuni vybíraví. Bulhaři zvědaví. Italové, to je na samotné povídání. Byla to jiná doba u nás doma i v celé Evropě.
Také si říkám, že kromě much a stopařů mizí i dětské bunkry. Na každém rohu je nějaké oranžové hřiště, nebo parádní trenažéry pro kondiční cvičení, ale dětí tam tolik není. A i kdyby kamery hlídaly jejich bezpečnost i z dronů, zřejmě jich tam více nebude. My jako děti jsme si budovali bunkry na místech, kde jsme se domnívali, že nás dospělí nevidí, kam za námi nezajdou. Kdyby se objevil dron, byl by to boj na život a na smrt. Určitě bychom vymysleli jak ho sundat, a pak si klidně nechat nasekat na zadek za tu lumpárnu. Byla by to otázka cti. Tahali jsme větve, úžasné bylo najít plech, borec byl ten, kdo z domů přinesl sekeru nebo kladivo a pár hřebíků. Žádný bunkr nám nespadnul na hlavu a nějak jsme věděli, že si kdokoli z nás může neopatrností useknout prst, ale nikdy si ho nikdo neusknul.
