Realita s koronavirem je každému jasná, školy jsou zavřené, lidi se nekontaktují - jen příroda si dál jde svým běžným tempem. Zemětřesení v Chorvatsku a na Kurilech, silné jarní mrazy ničí květy meruněk.
Jsou lidé, kterým současná situace ještě intenzivněji vsunula potřebu poslouchat televizní a rozhlasové zprávy. Ne nadarmo jsou média stále ještě sedmou velmocí. Co vlastně nyní vysílají? Jaké reálné, ale také podprahové impulzy dávají? Radí, jak se doma zabavit, radí jak si udržet dobrou mysl, jak si doma zacvičit - jak obalamutit situaci. Je to záplava pozitivních doporučení. Nějaký politik to sice nazval válečným stavem, ale vesměs je dobře, že převažují pozitivní a motivační prohlášení. Mnoho lidí se, jako v minulosti vždy, upíná k tomuto hlavnímu proudu a šije roušky, streamuje, snaží se vytvářet “dobrou náladu”, dělat nástěnky pohody. Být vzorem v šiku shromážděných. Chybí mi však zprávy a podněty typu: Je to v háji, hroutí se jistoty, hroutí se zvyklosti.
Domnívám se, že neštěstí, deprese, nehody, kalamity - přináší jinak těžko získatelnou zkušenost, které se samozřejmě vehementně vyhýbáme. A to jak jednotlivci, tak celé civilizace. Jako jedinci i celá společenství nejčastěji usilovně flikujeme daný stav, vynakládáme všechny síly, aby byl zachován status quo.
Co když bez utrpení není vnitřního pokroku? Co když bez nemoci nevzniká pevnější zdraví? Co když bez krize nevzniká stabilnější společnost? Co když zmrazením současného stavu (ekologické druhové rozmanitosti a migrace, sociálního složení a migrace atd.) - se připravujeme na systematický kolaps.
Příteli, nikoli posluchači, bych poradil: Jdi do toho změněného a ohrožujícího stavu. Modlím se za Tebe, aby jsi vyšel posílen. Nechej na sebe působit všechny ty obavy o zdraví, práci, budoucnost. Nechej to téct, dokud se to nepromění v potoky slz. Máš důvod plakat. Nechej se otřásat strachem a obavami, dokud se nesetřese všechen ten nános balastu do kterého jsi se obalil.
Je to šance, jak v klidu domova prožít pocity ohrožení, deprese, obav. Protože pokud nějaké obavy máš, tak je to jako se rzí na plechu auta. Můžeš to přetírat jak chceš, čím více nánosů barev, tím snadněji je rez jednou shodí a ukáže potřebu nápravy. Komenský by řekl - uzavři se do krajiny svého srdce, tam leží tvůj svět - nehledej ho [v televizi, rozhlase], nehledej ho ve světě, nehledej ho u mocných - tam všeobecná náprava není. Komenský zažil jiné potíže, které se se současným stavem nedají, ale opravdu nedají rozsahem škod a ohrožení, srovnávat. Traumata, které zažil Komenský nesnesou srovnání ani s 1. či 2. světovou válkou. Přesto našel neochvějné štěstí, a domnívám se, že velmi draze (účinně) vykoupené štěstí - v Ráji srdce. V nitru, kam si nenechal pronikat projevy mocných, ani obavy své mysli.
Pokud by se někdo chtěl během podívat na cestu Komenského, doporučuji Krčkovu zhudebněnou “O lux mundi, iluminum mundum”. Je to ke stažení i ve formátu MP3.
Příteli bych tedy poradil: Vypni na chvíli zprávy a všechny dobré rady, vypni na chvíli celý cizí svět a prožij své obavy. Vyplač se. Vynaříkej. Vyvztekej! Zachraň to zdravé, co v Tobě je. Probuď pramen svého poznání, dohledej kým jsi a kam jdeš Ty.
Mám Tě rád, opatruj se.
