Je to pár let, co jsem v Novém Boru potkal zvláštního člověka. Takového velkého rozšafného asi pětačtyřicetiletého cikána. Rozhodným krokem mířil ke mně, oslovil mě kamaráde a začal mi přát všechno dobré,
zdraví pro maminku, štěstí pro děti (šikovně si mimikou zjišťoval zda maminku, děti… mám) a přál mi ještě mnoho dalších superlativů. Když mi několikrát potřásl rukou, tak se mě zeptal, zda mu nemohu dát pět korun. Nedal jsem. Nemám rád manipulaci. Otočil se a začal proklínat mou rodinu, mé děti… víc jsem toho neslyšel. Pak jsem ho zahlédl ještě několikrát. Asi za rok jsem jej viděl, jak zřejmě něco podobného provádí v nedaleké České Lípě. Pak jsem jej České Lípě zahlédl ještě několikrát. Bohužel mi tento člověk ovlivnil život. Změnil mé myšlení. Několikrát jsem se přistihnul, že když ho vidím, tak mám na něj zlobu, v duchu jsem si říkal, že jestli se ještě jednou ke mně přiblíží, tak mu to pěkně vytmavím. Dokonce být na mně, nejraději bych ho vzal holí. Takhle proklínat.
Již je to několik let a více jsem ho neviděl. Možná se zase přesunul do jiného města. Dneska jsem potkal jiného zajímavého člověka, pana Šimanského. Starý chlap, ruce jako lopaty. Na předloktí žíly jako mohutné řeky. Takové krásné zdravé žíly. Zubů mohl mít asi pět. Monokl pod okem. Ale ty ruce jako lopaty musely v životě něco zažít a nuda to nebyla. Je to bezdomovec na kterého se žádné GDPR nevztahuje, žije mimo náš systém, proto jej s klidným svědomím mohu jmenovat a mít jej tak více autentického. Asi již desítky let je bez televize, ale když mi s neskrývaným potěšením povídal, jak již dvakrát viděl Tankový prapor a musel se pokaždé smát, tak mi záhy začal přehrávat jednotlivé scénky s majorem, s Kefalínem, a tak živě scénky přehrával a pak se tomu smál, jak je to vtipně řečeno (protože on na vojně byl a ví, jak je to myšleno), že bylo neskutečně nakažlivé jej pozorovat. Stále více jsem pociťoval, jak šťastným životem žije. Spíše jak intenzivním životem žije. Prostě žádná chodící mumie naříkající na život, na své zdraví, na politiky. Pro mě to byl velký kontrast, chvíli před tím, než jsem jej potkal, tak jsem byl na pivu s relativně úspěšným podnikatelem. Už to slovo relativně je záludné, takové nesvobodné. Svoboda nemůže přijít zvnějšku. Je to vnitřní zážitek a vnitřní hybná síla. Když jsem popíjel s tím šikovným podnikatelem, povídal mi, jak ho začal život bavit někde kolem pětapadesáti, říkal, že najednou se stal takovým spokojenějším, svobodnějším. Povídal, že si občas zajde na jedno, nebo jen tak odveze vnuky někam aniž by přemítal, zda to má význam, zda se to vyplatí. Prostě bylo vidět, že si konec života začal užívat i mentálně.
Když jsem asi o hodinu později se zalíbením poslouchal historky pana Šimanského, měl jsem dojem, že z něj srší ještě větší radost ze života. Takové to vědomí, že je člověkem, který přijímá svůj osud. Dokonce i s tou svobodou u podnikatele to bylo sporné, protože pana Šimanského mohu jmenovat, u toho druhého bych si nebyl jistý, zda by zmínku o svém jménu nebral jako omezení jeho osobní svobody.
Zašel jsem koupit do obchodu nějakou maličkost pro pana Šimanského. Chtěl pivo. Donesl jsem mu ovoce a pečivo. Kde je jeho svoboda? Chtěl pivo, dostal banány a koláček. Kde je tedy jeho svoboda? V něm! Když se mě opakovaně zeptal, zda mu nedám deset korun na pivo, a já mu odpověděl, že ne, že je to moje letitá zásada. Nevysvětloval jsem, že možná chybná, ale moje zásada, která mi umožňuje neváhat na každém kroku, zda ano či ne, prostě bezdomovcům peníze a alkohol nedávám.
Pan Šimanský přivoněl k banánu a řekl: “Ty hezky voní.” Byly bio a byly v akci. Když dočichal, pokračoval: “Tedy banány, to už jsem neměl hrozně dlouho, naposledy v base.” A pak mi povídal se stejnou přesností a živočišnou radostí, jak jako dítě miloval banány, a že přesně takhle mají vonět. Kde je jeho svoboda? Ve schopnosti se nermoutit? Nebo prostě v něm samém? Řekl, že si je dá k posteli na stůl, že dokud je světlo tak si čte kovbojky, ty má moc rád, vůbec když se tam chlapi poperou a je to jasný, že nesmíš být posera. Tedy, že si ty banány dá k posteli, aby měl hezké sny. A když se probudí, tak si ho dá. Ale aspoň jeden, že si nechá na snídani.
Je otázkou, zda se dá přenést alespoň část jeho neskutečné radosti do internetového článku. Člověk, bezdomovec, pan Šimanský si některé momenty života umí vychutnat. Vlastně mi nezbývá než říci, Bůh mu žehnej.
