?Včera jsem viděl na DVTV pěkného, silného, sebevědomého učitele sebeobrany. Rozhovor s ním byl o sexuálním harašení a nevhodných sexuálních poznámkách od mužů směrem k ženám.
Působil jako rytíř v tom idealizovaném mýtu, jako ochránce slabých a nepřemožitelný proti zlu a bezpráví. Být ženou, tak ho chci. Působil jako ochránce, který mi dá pocit jistoty. Být ženou, tak s ním chci aspoň dítě.
Jenže, kde najít chlapa, který vypadá a mluví jako chlap? Kolika ženám se podaří s takovými superchlapi uzavřít manželství? Určitě je takových mužů mnohem více. Takových, co nehoní svaly, nehoní image, ale kteří svaly a image mají. Znám i ženy, jako obrázek. Ale to by nebylo přesné srovnání. Nemluvil jsem o muži, který má své kouzlo a tak ani nemohu mluvit o mnoha krásných ženách, ale potřebuji tohoto muže srovnat s ženou, která má ty přesné míry a vnady. O ženě, která, když jde po ulici, by se každý chlap nejraději instinktivně otočil. Takové, co mají velmi usnadněný přístup k mužům. Kolik jich je? V každé školní třídě vyrůstá jedna či dvě, tedy asi 4%? Není to tak těžké odhadnout, jak je nám někdy předestíráno. Můžeme se držet jakkoli korektních odpovědí, stejně víme a shodneme se, který z prodávaných domů je nádherný a který splňuje svůj účel. Kolik lidí bydlí v nádherných vilách? Budou to asi podobná procenta.
Moderátorka DVTV se snažila o vyvážený pohled. Poselství muže však bylo jednoznačné: “Já jsem pro ochranu žen”. Je to stejně sexi, jako když nádherná žena promluví k masám konzumentů: “Já mám slabost na muže”. Je to stejně chytlavé, jako když na reklamním spotu vidíte, který prášek je nejlepší. Pokaždé zde zaznívá ono silné “já”. Já, já, já, jenom já - text Olympiku. V jednom Starém mystickém řádu růže a kříže spočívá úkol, či cvičení ve zdržení se vyslovování slova “já”.
Je to dávno, když jsem se s nadšením seznamoval s hnutím feminismu. Úplně jsem tomu propadl. Ženám, jako skupině, bylo tolik tisíc let ubližováno. To je předkládaný fakt. Příkladem mohou být názory o ženách v Koránu i Bibli, přičemž ve Starém zákoně jsou ženy aspoň občas popisovány v dobrém světle. Žena v obecném měřítku začala být ideologicky podrobena muži se vznikem monoteitstických náboženství. Také později se pokračovalo v této linii, Aristoteles nepovažoval ženy za obdařené duchem, a také středověk s akcentem na promísení početí a hříchu nedával ženám odpovídající místo. Židé, Řekové, později Římané, na tom jsme stavěli naše poznání. Proto jsem hltal feminismus a byl hrdý, že naše republika, byla jednou z prvních zemí, která muže a ženy zrovnoprávnila. Dnes k tomu mohu poznamenat, že tyto studie nevycházely z pramenů, které jsou pro naši kulturu také významné, z kultur Slovanů, Germánů, Vikingů (s nimiž jsme geneticky výrazně více smícháni než třeba s Řeky či Babyloňany).
Zpět k ochránci žen, ke krásnému, silnému muži. Chybí mi tam rozměr naší kultury a kultury našich sousedů. Stejně jako moderní feminismus vyrostl na konfrontaci s kulturou pocházející z jihochovýchodu a málo nebo vůbec se nezabýval naší místní kulturou, případně kmeny se kterými jsme měli hutné a faktické styky. Co takhle oblíbená pohádka Mrazík. Jakpak se chová manželka a dcera ke svému muži a otci? Dcera i matka týrají svého otce a muže, tahají za vousy, zesměšňují, dukud se nevzbouří a neřekne: “Tak dost”.
Vidím naši společnost jako mnohem pestřejší než je nám předestíráno, v tomto případě super idoly, kteří s prominutím mluví, jako z reklamního magazínu (já, já já, jenom já). Myslím, že jsou zde ženy, které potřebují ochranu společnosti, ale stejně tak jsou zde muži kteří potřebuji ochranu. Někdy je rozdíl v tom, že ženy si o ni umí říkat mnohem přirozeněji než muži. Předpokládám, že týraní muži existují ve stejné míře jako týrané ženy, dokonce v mladší generaci je jich více než žen. Stejně jako po dlouhou dobu bylo jistým tabu týraní senioři (kteří si své trápení berou do hrobu a nikdo se to nedoví), přičemž medializovaná péče o týrané děti někdy zatemnila úsudek natolik, že mnoho rodičů i učitelů se obrací čím dál více na odborníky, jak vychovávat některé děti. Jako mnohaletý učitel se léta setkávám s týranými hochy, které nikdo nelituje. Nejsou týráni po chlapsku (facka a rvačka), ale psychicky a systematicky (buď zticha a seď). Příkladem může být malý hoch, který žije u své matky a otce moc nevídá. Matka jde do práce, hoch do mateřské školky k hodným učitelkám. Pak jde do školy, kde jsou opět hodné paní učitelky a dokonce i ta škola je rodu ženského. Učitele téměř nepotká a tak to, co by občas potřeboval přirozeně trénovat bývá striktně omezováno, zahanbováno. Na vysokou školu chodí stále méně mužů, ženy stále více určují ráz naší společnosti. Tento hoch se bude obávat pozvat kamarádku na zmrzku a raději se uzavře do virtuálního světa, kde nechybí boj, porno, adrenalin, akce, kde pokud zůstal aspoň trochu zdravý, tak zachraňuje ztracenou civilizaci.
