Umřel PAN Škvorecký…

Je mi smutno…Umřel člověk, kterého jsem si opravdu vážila. A který toho pro náš národ hodně udělal. Umřel Josef Škvorecký

Četla jsem snad všechny jeho knížky – těch pár, co mu dovolili vydat v 60. letech ještě tady, a samozřejmě i ty, které napsal už v Kanadě. Dostávaly se k nám hodně různými cestičkami…většinu z nich posílal mámin brácha, který emigroval do Austrálie a stal se abonentem 68 Publishers Toronto. Samozřejmě že poštou v normálním balíku by to nedošlo. Naštěstí jsme byli sečtělá rodina, a tak se k nám knížky dostaly většinou díky nějakému odkazu na literaturu. Tak  jednou třeba přišla velká dřevěná bedna, jakou se do Austrálie vozil z Indie čaj, s nějakými cukrovinkami, parádou, hračkami apod. Měli jsme samozřejmě radost a prázdnou bednu uklidili do sklepa – určitě se na něco hodí. A za pár týdnů přišel dopis s narážkou na jeden román, ve kterém hrála důležitou právě roli bedna s dvojitým dnem. Samozřejmě že jsme se okamžitě vrhli do sklepa, bednu rozebrali – no a měli jsme několik týdnů co číst. Jindy přišel balíček k Vánocům, byly tam stolní hry – Monopoly apod. Teprve při druhém použití se nám zdálo, že krabička je nějak těžká – opět tam byly vlepené dvě knížky. A jindy u nás zazvonil cizí pán – prý že tyhle knížky posílá Sváťa. Máma nevěděla, jak se zachovat – klidně to mohl být estébák  provokatér, chvíli nic neříkala, ale pak se pán ťukl do čela a řekl: Ještě mám vyřídit, že to posílá Ogloj chorchoj. A máma ho pozvala dál – jedině ona věděla, že právě její brácha si při čtení jedné knížky „přesmykl“ Olgoje na Ogloje… Tohle všechno mi najednou vyskočilo v hlavě, když jsem si přečetla, že Josef Škvorecký zemřel.

Z literárního hlediska jsou jeho nejlepší knihou asi Zbabělci, ale pro mě je to jednoznačně Mirákl. Myslím, že tahle knížka by se měla stát povinnou školní četbou nebo by ji měli učitelé dějepisu předčítat žákům v hodinách věnovaných  naší poválečné historii. Myslím, že by hned ubylo mladých socialistů…V té „naší“ knížce byl navíc vložený lístek s rozšifrováním postav – Škvorecký tam psal o spoustě českých spisovatelů, umělců a politiků, ovšem dal jim tam jiná jména (teď se mi vybavuje jen to, že Havel tam byl pod jménem Hejl).

A měla jsem to štěstí, že jsem s tímto PANEM spisovatelem mluvila i osobně. To když přiletěl do Prahy myslím v roce 1999 na pozvání Jazzové sekce, která mu na letišti připravila parádní uvítání: v hale hrála jazzová kapela a na odvoz do hotelu byl připraven pravý anglický patrový autobus. A cestou do centra jsem v tom autobuse seděla vedle něj a povídali jsme si právě o Miráklu. Kdo tu knížku nezná, tak pro toho vsuvka, že celý děj se v podstatě točí kolem tzv. číhošťského zázraku. A pan Škvorecký mi nakonec řekl, že věří, že ten zázrak se tam skutečně stal…

Zamrzelo mě, že v jeho nekrologu na iDnesu je uveden především Tankový prapor – samozřejmě skvělá knížka, jako ostatně všechny, co napsal. Ale když už mluvit o něčem, co bylo zfilmováno, tak co takhle Lvíče? A už málokdo ví, že se Škvorecký v Kanadě zabýval i historií a napsal nádherný román o Antonínu Dvořákovi Scherzo capriccioso a také obsáhlý román o Češích, kteří bojovali  v americké občanské válce - Nevěsta z Texasu.

Danny Smiřický, tak tam v nebi pozdravuj…