Chtěla bych být v příštím roce svobodná…

Je tady přelom roku, bilancování a přání do nového roku (pozor – pokud někomu přejete šťastný Nový rok s velkým N, přejete mu v podstatě štěstí jen na 1. ledna). Co bych si přála já – kromě zdraví  svého i své rodiny? Být svobodná…

Ne, nemyslím tím, že bych se chtěla zbavit svého manžela (i po pětadvaceti letech nám to pořád klape a jsem s ním šťastná). Nejsem ani ve vězení, ze kterého bych toužila vyjít na svobodu. Ale přála bych si, abych mohla svobodně rozhodovat o svém životě. Někdo si teď asi poklepe na čelo a zeptá se, co by ta ženská vlastně chtěla…

Je fakt, že jsme samozřejmě nesrovnatelně svobodnější, než jsme byli před rokem 89. Jenže ta naše „svoboda“ se nám začíná jaksi nenápadně krátit. Stát nám začíná mluvit  do kdečeho, pomalu by nám vlezl i do postele…

Pořád se hovoří o tom, že stát nemá peníze, kolik milionů a miliard se rozkrade – ale zkusil někdo spočítat, kolik miliard se doslova utopí v nesmyslných institucích,  jejich účelem je – kromě dobře placené obživy vlastních zaměstnanců – nějakým způsobem šikanovat občany? Malý příklad, který mě doslova nadzvedl, byl včerejší článek o dopadu rajské omáčky na životní prostředí. Je opravdu tenhle výzkum to pravé, do čeho bychom měli investovat naše peníze v době krize? A buďte si jistí, že tahle zatím spíš úsměvná věc může být časem použita nejdřív k doporučení (později možná i k příkazu), co a jak často smíme vařit. Nejdřív ve školních jídelnách, ale kdoví, jestli se takový příkaz časem nerozšíří i na soukromé restaurace a později i domácnosti. Zatím utopie, ale za pár let…? No a o letošním sčítání lidu snad ani raději nepíšu.

Se vznikem tzv. sociálního státu si řada lidí zvykla na pohodlí – nemusí se snažit, stát se o ně postará. A těm méně přemýšlivým či inteligentním nevadí ani to, že daní za tuto péče je postupná ztráta svobody.

Proč musí být člověk trestán za to, že se postará o vlastní bydlení – daní z nemovitosti?  Proč se nemůže svobodně rozhodnout, kdo zdědí jeho majetek, který sám v potu tváře nashromáždil? Proč musí část mých daní putovat nejdřív do Bruselu, aby se nám pak zhruba ve stejné míře vrátily– ovšem už účelově vázané na často diskutabilní projekty? Proč si dítě nesmí dát přihlášku na víc než dvě střední školy? Proč se dítě stává stále víc „majetkem“ státu a práva rodičů jsou neustále omezována? Proč jsou sociální politikou preferovány mimomanželské svazky, tím narušována klasická rodina včetně odpovědnosti za své členy? Proto, aby si kvůli tomu stát o nás zjišťoval stále víc informací? Dalo by se pokračovat ještě dlouho – ale pak by tenhle článek asi málokdo dočetl do konce…

Takže do nového roku - zkusme se zamyslet, kde leží hranice mezi nutnou "péčí" státu a svobodou. Ovšem pozor – svobodou, které je nerozlučně svázána s odpovědností. Za sebe i za svou rodinu.