Drama v tramvaji – zhýralý stařík a šťabajzna

Stojím na refýži. Kolem jezdí auta a smrdí.  Ze stromů v blízkém parku padá listí a z nebe se snáší drobné kapky deště.

Stojím a čekám. Minuta, pět minut, deset… Nesnáším čekání. Konečně tramvaj.

Zastaví, otevře dveře. Nikdo nevystupuje. Počkám, až po schůdcích vylezou moji starší spoluobčané. Taky mě to čeká, jednou. Tedy pokud mě nesejme třeba támhle ten náklaďák, co vypadá, že to chce vzít na tramvajový nástupní ostrůvek. Ne, vybral to a projíždí kolem.

Konečně se vydrápala poslední babka a pak já.

Důchodci vlezli do vozu a vidím, jak se překotně rozhlíží kolem sebe.

Všechna sedadla jsou obsazená a na všech sedí staří lidé. Možná trošku zlomyslně se těším, co bude následovat. Ano, nezklamali. Už slyším křik. „Vy sedíte na invalidním! Ukažte mi legitimaci.“ Nekompromisně žádá špatně vypadající starý muž.

„Ukažte mi vy legitimaci. Já ji mám.“ Protestuje stará žena.

Ukazují si stejné legitimace. Starý muž najednou spatřil asi nejmladší sedící. Okamžitě je u ní a rve ji legitimaci před nos.

Dáma se podívala na kartónek a pak na starce. „Přejete si?“ Klidně se ho zeptala.

„Sednout!“ Zaječel muž.

„Tak si sedněte.“ Žoviálně odsekla.

V tomto okamžiku už jsem tu dvojici nesledovala jen já, ale asi celá tramvaj. Musím poznamenat, že stará paní vypadala velmi hezky, upravená, elegantní a moderně oblečená. Prostě hezká dáma.

„Koukejte mě pustit, já jsem invalida a je mi sedmdesát!“ domáhá se místa stařec.

 „To se máte čím chlubit, vypadáte velmi zhýrale a sešle asi jste si nevážil života, vyváděl jste a teď ke stáru to máte.“

„Koukejte mě pustit sednout, já jsem celý život žil spořádaně, každý den jsem sportoval,“ už hystericky ječí muž. „Nikdy jsem nepil, nekouřil!“

„To byla asi chyba. Byl jste nudný sobecký suchar." Muž brunátní a dáma pokračuje. „Vidíte, mladíku, mně je pětadevadesát, do padesáti jsem holdovala cigaretám a od padesáti denně piji sklenici piva.“ Usmála se a vyndala občanku. Invalida si ji připitomělým výrazem v tváři prohlíží.

Dusím se smíchy.

Tramvaj vjíždí do zastávky. „Tak mladíku, já vystupuji, pustíte mě prosím?“ Mile pronese dáma.

„Já taky vystupuju,“ zabručí stařec.

 Nešlo to jinak, prostě jsem se začala smát a hlasitě. Tak jak to umím. Pokud důchodci stojící či sedící kolem už nebyli hluší, možná, že už teď jsou.

 „Tak se uklidníme,“ říká mi ta paní a sama se taky směje.

 Obě dvě jsme vystoupily a daly se do řeči. Je to k neuvěření, skoro hodinu jsem si supr popovídala s neznámou paní, co jí je devadesát pět let.